Edice představuje špičkovou současnou prózu od anglicky píšících autorů a autorek, tedy z USA, Velké Británie, Kanady a Austrálie. Tituly mohou být nejen odzavedených spisovatelů, ale i od velmi mladých začínajících autorů, jejichž debut způsobí v zemi svého vzniku jisté pozdvižení, a to co se týče obsahu nebo formy. Tato edice by měla ukazovat tu nejvyšší laťku spisovatelské profese v anglicky psané literatuře, a tomu odpovídá i vysoká kvalita českých překladů. Obálky nepřebíráme, přebaly tak poskytují platformu pro zavedené i začínající české výtvarníky. V roce 1994 edici založila tehdejší šéfredaktorka Eva Slámová, která ji také vedla až do své předčasné smrti v roce 2010. V roce 2009 vyšel 100. svazek edice. Periodicita: v průměru 6-7 svazků ročně, např. v roce 2009 ale dokonce 12 svazků. Autorem grafické podoby je Libor Batrla. Ocenění: Magnesia litera 2011 - Edice AAA získala Literu za nakladatelsky čin.
Když v roce 1985 vydal Cormac McCarthy svůj pátý román Krvavý poledník aneb Večerní červánky na západě, dočkal se pouze vlažného a rozpačitého přijetí. Postupem času však zájem čtenářstva i kritické obce narůstal a v dnešní době se kniha těší takřka kultovnímu statusu – je označována za McCarthyho vrcholné dílo a zároveň za jeden z nejdůležitějších amerických románů 20. století. Autor v tomto historickém románu popisuje řádění Glantonova gangu na texasko-mexických hranicích v letech 1849–1850. Valná většina dobových událostí a postav je skutečná, do děje jsou pak vpleteny také smyšlené osudy hlavního hrdiny, bezejmenného „kluka“. Co však Krvavý poledník od jiných historických próz zásadně odlišuje, je autorův osobitý styl a hloubka filozofické vize. Autor k popisům brutálního násilí a nelítostné pustiny používá archaizující biblicko-barokní jazyk, jenž slouží současně také jako kryptické médium odkazující na nejrůznější myšlenkové směry: mystické křesťanství Jakoba Boehma, vůli k moci Friedricha Nietzscheho, stará gnostická učení i tarotové arkány. Z uměleckých paralel pak nelze nezmínit Homérovu Ilias, Danteho Peklo, či Melvillovu Bílou velrybu, malby Hieronyma Bosche či westerny Sama Peckinpaha. Krvavý poledník přináší zážitek nejen pronikavý, zneklidňující a drásavý, ale svým způsobem také zvráceně krásný. Chyťte se hrušky sedla – vyrážíme!
Chlívák, cesťák a mrtvý muž Zajda Munro je proklet a odsouzen k odchodu z pozemského světa hned v první větě románu. Ne že by si v životě nestačil užít. Fantazie tohoto velkohubého, samolibého a uhrančivého dandyho je mírně omezená: představit si umí jedině vagínu, a hned nato si tiskne dlaň do rozkroku, aby si ulevil. Ženy hodnotía svléká pohledem jako neúnavný rentgen a s většinou z nich je hotov si okamžitě na jakémkoli místě zašukat. Už jen to vypadá jako jeho hlavní neřest, ale kromě toho ještě žvaní, pije, kouří, řídí jako magor a občas si rád šlehne. Takový je život hlavního hrdiny Zajdy, obchodního cestujícího s kosmetickými přípravky v Brightonu a okolí, mistra ve svém oboru. Zajdovi juniorovi, druhému hrdinovi románu, který svého tátu miluje láskou bezpodmínečnou a nekritickou, je devět let. Dvojice Zajda a Zajda mladší není nepodobná otci a synovi z Cesty Cormaca McCarthyho a každopádně je stejně nezapomenutelná. I Zajda se synkem jsou na cestě a zažívají svého druhu apokalypsu, třebaže v caveovském hávu, tedy groteskně utopenou v spermatu, vodce Smirnoff, tabákovém kouři a koksu. Nick Cave je tu ve svém živlu, je to jeho „knižní koncert“ par excelence, nezapře žádný ze svých atributů: je drzoun, komik, provokatér, sprosťák, patetik i moralista najednou. O největším hitu renomovaného britského nakladatelství Canongate na tento rok, prodanému do třiceti zemí světa, napsal Irvine Welsh: „Kdyby orgasmy byly malé smrti, tak by nám bylo hned jasné, na co hlavní hrdina této knihy sejde ze světa. Smíchejte McCarthyho, Kafku a lidového komedianta, a vyjde vám Králík Munro. Je to nenechavá četba nesoucí všechny známé Caveovy atributy: horor a lidství skryté pod tenkým povrchem ryčné a hravé odrhovačky.“
Soukromý detektiv Jackson Brodie se ve své praxi vesměs potýká jen se sledováním nevěrných manželek. Bezprostředně za sebou se ale objeví tři, z policejního hlediska „mrtvé“ případy. Obrátí se na něj dvě sestry, které v pozůstalosti po otci objevily oblíbenou hračku své třetí sestry, jež před pětatřiceti lety zmizela. Obézníprávník, jehož největší láskou v životě byla jeho mladší dcera, ho žádá, aby našel brutálního vraha, jenž jeho milované dítě zavraždil před deseti lety před jeho očima. Třetí případ mu připraví sestra ženy, která nezvládla mateřství a odloučený život na venkově, a v zoufalství zabila svého manžela. Detektiv Brodie dovede všechny tři případy, které se začnou vzájemně prolínat, k rozuzlení. Není to happy end, ale jistý morální rámec všech tří případů zaujme jak čtenáře psychologických románů, tak napínavých detektivek.
Hlavním protagonistou románu je Lester Ballard, vrah a nekrofil, kterého společnost vyloučila ze svého středu a který žije v podzemním labyrintu jeskyní se svými trofejemi - plyšáky, které si vystřílel na poutích, a s rozkládajícími se mrtvolami svých obětí. V první části sledujeme Lesterovu postupnou a nevratnou proměnu v outsidera, vyvrhele a pozorovatele, který se stává postrachem Frog Mountain. Druhá část se soustřeďuje na změnu ještě zdánlivě neškodného voyeura v šíleného vraha. Lester Ballard má však přesto s ostatními lidmi něco společného - nezměrnou touhu po lásce, kterou však není schopen získat a naplnit běžným způsobem. Přes všechnu hrůznost Lesterova počínání si čtenář uvědomuje, že k němu není schopen cítit pouze antipatie. Dítě boží vychází ze skutečného případu, ke kterému došlo v Tennessee. Je zde však také všudypřítomný mýtus, posílený alegorickými prvky díla. Přestože román líčí proces postupného odcizení a totální ztrátu morálních hodnot, nutí současně čtenáře, aby hledal vysvětlení daného stavu, a to zdaleka nejen Ballardových činů. -- zdroj: pitaval.cz --
Závěrečný díl autorovy Hraniční trilogie svádí dohromady oba přeživší kovboje z předchozích románů: Johnyho Grady Colea ze Všech krásných koní, nyní o tři roky staršího, tedy devatenáctiletého, a Billyho Parhama z Hranice, kterému je teď osmadvacet. Je rok 1952 a pracují spolu na ranči v Novém Mexiku kousek od hranic s Texasem a Mexikem. Oba tuší, že nadchází konec starých časů a starých zvyků, konec kovbojů, a začíná se něco nového a hrozného, neboť válka všechno změnila. John se při návštěvě bordelu v mexickém Juárezu zamiluje do prostitutky Magdaleny s dobrým srdcem a kamarád Billy mu kryje záda, neboť každá prostitutka má také pasáka, který už dobré srdce nemá. Dochází na milostné melodrama, označované za McCarthyho verzi Romea a Julie, kdy znepřátelenými rody jsou Mexičané a Američané. Silná ramena ustupují tak trochu sentimentu. I zde je však prolito hodně krve. Název knihy odkazuje na biblická města Sodomu a Gomoru, jež sešla ze světa pro svoji hříšnost.
Nový román bestsellerového kanadského autora stejně jako Pí a jeho život vykazuje až překvapivě upřímné paralely Martelova života a jeho knižního hrdiny. Hlavní postavou je spisovatel úspěšného románu Henry, kterému se nedaří s jeho další knihou. Věnuje se tedy amatérskému divadlu, své přítelkyni a čeká na narození potomka. Pakse do jeho života zaplete jeho jmenovec Henry, vycpávač zvířat, který ho poprosí o spolupráci při psaní alegorické divadelní hry o holokaustu. V té hře, již má rozpracovanou už čtyřicet let, o opičákovi a oslici, chce vylíčit své zážitky ze židovského ghetta v Krakově. Zvláštní rozuzlení, vztah dvou Henryů, zajímavá forma i celkový námět k přemýšlení - a samozřejmě opět zvířata - jsou již typickými atributy, na které se u Martela jeho početné čtenářstvo všude po světě již dlouho těší.
Když ticho Appalačských hor prořízne křik mladé ženy v porodních bolestech, slyší ji pouze její bratr, který je zřejmě i otcem dítěte. Po trýznivém porodu mladík blouznící dívce namluví, že dítě bylo neduživé a zemřelo, odnese ho do hloubi lesa a nechá přírodě napospas. Dívka však v koutku srdce cítí, že dítko přežilo, avydává se ho hledat. Vzápětí se v jejích stopách vypravuje do světa i její bratr. Ani jeden ze sourozenců však netuší, že se krajem potuluje trojice zlověstných, necitelných trhanů... Vnější tma je raným, teprve druhým románem Cormaca McCarthyho, ale už v tomto díle jasně vystupují autorovy charakteristické stylotvorné rysy: krajina se před čtenářem rýsuje ve faulknerovských barokních zákrutech, goticky střižené postavy spolu hovoří ve sporých, úsečných dialozích, napjaté situace vyúsťují ve výbuchy nepředvídatelného násilí. Pestrá a pitoreskní krajina amerického Jihu neurčité doby se tak stává dějištěm univerzálního alegorického příběhu o vině, rozhřešení, víře v Boha a lidském údělu.
Dospívající John Wesley Rattner se spřátelí s pašerákem alkoholu Marionem Sylderem. Dva mladíky však pojí i hlubší zákeřné tajemství, které zná jen stoický patriarcha Arthur Ownby – vytrvalý strážce mrtvého těla bezejmenného cizince. Nad dávnověkou říší hlubokých lesů, divokých zvířat a neklidných duchů se nepozorovaně vznáší smrtelná hrozba průmyslového pokroku a civilizace. Lze se jim vůbec vzepřít a nebýt přitom rozdrcen? Baladický bildungsroman v nejlepší faulknerovské tradici o pokoře, vzdoru, pomíjivosti a krásné snaze učinit své bytí skutečnějším.
McCarthyho opus magnum, román Suttree, je situován do tennesseeského Knoxvillu 50. let dvacátého století. Jeho hrdinou je Cornelius Suttree, mladík v Kristových letech, jenž sešel z pravé životní cesty jako kdysi Dante a nyní v černé komedii hledá sám sebe i vlastní spásu. Na živobytí si vydělává rybařením na řece Tennessee a protlouká se knoxvillským peklem plným odpadlíků, vyděděnců a zatracenců – bez spolehlivého průvodce, zato s mnoha svéráznými souputníky. Autobiografické dílo, na němž McCarthy pracoval více než dvě desetiletí, se vyznačuje mnohovrstevnatým vyprávěním, jazykovou invencí, myšlenkovou hloubkou a v neposlední řadě netypickým svébytným humorem. Suttree završuje rané tenneeseeské období autorovy tvorby a spolu s Krvavým poledníkem (1985) a Cestou (2006) představuje její naprostý vrchol.
Píseň z pytlíku na zvratky je uměleckou kronikou Nickova turné s kapelou Bad Seeds po dvaadvaceti severoamerických městech během léta 2014. Sestává z deníkových záznamů, dávných vzpomínek, intimních úvah, fantaskních představ, písňových textů a básní. Hlavními tématy této působivé epické skladby jsou inspirace, tvořivost, ztráta, láska a smrt. Nick Cave ve své vášnivé zpovědi rozvíjí svébytnou mytologii, prosycenou motivy z čínských, řeckých a aztéckých mýtů, starozákonních příběhů, lidových balad i kultovních hollywoodských filmů. Kniha se zrodila povětšinou ve vysokých nadmořských výškách, když si během turné v letadle zapisoval poznámky, texty a básně na pytlíky na zvracení. Přes žánrovou rozmanitost je Píseň z pytlíku na zvratky překvapivě sourodá a čtivá – a Caveova osobnost se v ní zračí v mnoha rozdílných a veskrze nečekaných polohách.
Výkřik techniky (Bleeding Edge) – Thomas Pynchon Je jaro roku 2001, v New Yorku rozkvétají hrušně a Maxine Tarnowová, forenzní auditorka, vede své dva syny do školy. Když dorazí do kanceláře, čeká tam na ni kamarád Reg se záhadným případem – je něco shnilého v internetové firmě hashslingrz. Jakmile začne Maxine rozkrývat její podezřelé finanční toky, objevují se na scéně softwaroví kouzelníci ze Silicon Valley, bohaté korporace z Perského zálivu, neevidovaný supertajný agent CIA, ruská mafie i Mossad. Kdo z nich bude mít nakonec na svědomí teroristické útoky z 11. září? Výkřik techniky dává čtenáři na tuto otázku několik odpovědí – jednu paranoidnější a zábavnější než druhou. Výkřik techniky je nejen svérázným literárním kyberpunkem a fenomenologickou úvahou nad povahou reality, ale též temnou noirovou detektivkou, jemným, podprahovým příběhem o nenápadné síle rodiny a v neposlední řadě jazykovou eskamotáží hýřící monstrózně širokou slovní zásobou a obskurní terminologií z nejpodivnějších oborů lidské činnosti – ať už jde o kodérství, hacking, gaming, investiční bankovnictví, komoditní burziánství, forenzní audit, či o slang vojenský, špionážní a policejní, kulinářský, voňavkářský nebo mixologický.
Profesor tvůrčího psaní Grady Tripp vláčí na hřbetě nejen krizi středního věku a následky svého uměřeně prostopášného života, ale také břemeno nedopsaného a podle všeho nedopsatelného románu Zázrační hoši. Dva a půl tisíce stran bobtnajícího opus magnum jako by se svému autorovi smálo do obličeje, a přitom nebylo než výčtem jeho selhání, marných nadějí a promarněných příležitostí. A Grady, místo aby psal, balí jointy a před studenty se tváří jako druhý Henry Miller. Jedním z těch, jež aura jeho talentu na chvíli oslní, je i James Leer, rozháraný mladík jako vystřižený z atlasu aspirantů tvůrčího psaní. Nečekané setkání těch dvou na večírku plném spisovatelů odstartuje běh událostí místy tak absurdních, že hraničí s groteskou, jen místo dortů a neohrabaných policajtů se tu o zábavu starají transvestita, mrtvý pes a sako po Marilyn Monroe.
Děj románu na pomezí fantasy zasadil autor do počátků raného středověku, kdy se Británie, kterou dávno opustili Římané, nezadržitelně mění v trosky. Král Artuš jistě vykonal pro smír na ostrově své, ale i on už se odebral do propadliště dějin a neklidnou zemí bloumají různá individua včetně těch nadpřirozených. Příběh začíná rozhodnutím starých manželů Axla a Beatrice vydat se krajem mlhy a deště v naději, že se shledají se synem, kterého léta neviděli. Očekávají mnohá nebezpečí, ale netuší, že jim tato cesta odhalí dávno zapomenutá temná místa jejich vzájemné lásky. Místy surový, zato však hluboce jímavý příběh o ztracených vzpomínkách, lásce, pomstě, válce.
Kathy je odmala spolu s kamarády Ruth a Tommym vychovávána na uzavřené venkovské škole Hailsham. Studenti jsou zde odříznuti od světa a je jim neustále zdůrazňováno, že jsou výjimeční a že o sebe musí ze zdravotního hlediska mimořádně pečovat. Postupně se v náznacích dozvídají, že se připravují na budoucnost dárců, jako dospívající děti si však neuvědomují, co je opravdu čeká. Napínavý a hluboce procítěný dystopický román Kazua Ishigura, nositele Nobelovy ceny za rok 2017, zaujme především detailním líčením adolescentní psychologie a pečlivě promyšleným alternativním světem. Román byl roku 2010 úspěšně zfilmován Markem Romankem podle scénáře Alexe Garlanda (Ex Machina, Anihilace).
Už v prvotině Vybledlá krajina s kopci držitel Nobelovy ceny za rok 2017 Kazuo Ishiguro noblesně, nevtíravě, a přece nesmlouvavě vykresluje zdánlivě prospěšnou, ba důstojnou uměřenost japonské a britské povahy a zjišťuje, že je jejím nositelům spíše na škodu, protože ve skutečnosti odtažitého člověka i jeho okolí drtí. Krátká návštěva jediné přeživší dcery přinutí stárnoucí Ecuko přenést se ve vzpomínkách zpět do horkého léta v rodném Nagasaki. Na sklonku druhé světové války se tu duše jejích spoluobčanů změnily k nepoznání. Po ulicích se ploužily mátohy někdejších známých a jen málokdo v sobě našel sílu posunout se dál. Ecuko si vybavuje zejména měsíce před porodem prvního dítěte, kdy byla nucena přitakávat jediným žijícím příbuzným: panovačnému prvnímu choti a jeho stejně manipulátorskému otci. Poddajnou ženušku tehdy snad mohla posílit známost s nevyzpytatelnou sousedkou Sačiko a její neposlušnou dcerkou, které chtěly z města vypálených stínů za každou cenu pryč. Stupňující se neslyšný protest a všudypřítomné nagasacké trauma dovedly drama těhotné Ecuko ke kafkovskému vyvrcholení.
V románové tvorbě britského nobelisty Kazua Ishigura představují Neutěšenci (The Unconsoled, 1995) význačný předěl. Po světově úspěšném Soumraku dne (The Remains of the Day, 1989, č. 1997), jemuž předcházela dvě raná díla s japonskou tematikou, Vybledlá krajina s kopci (A Pale View of Hills, 1982, č. 2018) a Malíř pomíjivého světa(An Artist of the Floating World, 1986, č. 1999), se autor rozhodl opustit tvůrčí jistoty, jimiž si vydobyl přední postavení na britské literární scéně: ať už jde o postkoloniální tematiku, „tichý“, ale vycizelovaný jazykový styl, realistický způsob vyprávění ve dvou prolínajících se časových rovinách či celkově melancholické ladění próz. Nově se pustil do odvážného experimentu: jeho výsledkem je osobitá románová tragikomedie, která si v mnohém nezadá s absurdní komikou Kafkova Zámku či Beckettova Čekání na Godota, případně se satirickým řízem próz Thomase Bernharda. Do nejmenované evropské metropole, připomínající složený portrét Prahy a Vídně, přijíždí světově proslulý klavírní virtuóz. Od jeho vystoupení si místní občané slibují nejen nevšední hudební zážitek, ale hlavně duchovní obrodu upadající obce. Právě hudba představuje ve světě alegorizujícího románu médium, v němž se odehrává veškerý kulturně-politický život – od tužeb a snů nadaných jedinců přes působení občanských spolků až po dění na radnici a krizové zvraty v politickém směřování společnosti. Podaří se klavírnímu géniovi naladit místní lid na kýženou hudebně-politickou notu dřív, než bude muset na další štaci? Dokáže tento duševně labilní spasitel najít v labyrintu neznámého města – kde je snadné zabloudit, nebo se s někým nepříjemně zaplést –, ten pravý klíč k nastartování obdoby „pražského jara“? Ishiguro získal za dílo, jež v době vydání vzbudilo rozporuplné ohlasy, cenu Cheltenhamského literárního festivalu. S odstupem času je čím dál tím jasnější, že zcela zaslouženě.
Soubor novel nazvaný Nokturna a opatřený podtitulem Pět příběhů o hudbě a soumraku patří k vrcholům Ishigurova díla. Pětice volně propojených příběhů, odehrávajících se v Benátkách, Londýně, západoanglickém Herefordshire a Beverly Hills, vypráví o lásce, hudbě, úspěchu a životních selháních – a Ishigurovy postavy se nám vnich představují ve chvílích náhlého prozření či formativní životní krize. Autor tu znovu osvědčuje svůj jedinečný cit pro střídání nálad, zachycení nejjemnějších emocí a především pro plynutí času; to vše je přitom podáno vytříbeným, soustředěným stylem, prosyceným stoicismem a nostalgickou rezervovaností. Jednotlivé příběhy knihy nejsou nijak vyhrocené, spíše zvláštně zklidněné, komorní – jde skutečně o nokturna, tedy kompozice spíše poklidné povahy, částečně smířené s tím, že den už uplynul, že za chvíli vše pohltí noc. Přesto jako by v těch uspávajících tónech probleskovala jakási naděje: že až nazítří přijde nový den, bude jiný než ten, který se právě skončil. Jasně si uvědomujeme, že není důvodu, aby tomu tak bylo; víme (podobně jako protagonista titulní povídky Ishigurovy knihy), že ta naděje je klamná. Lze se však ponořit do noci v hluboké beznaději?
Román je zpovědí vyřazené robotky jménem Klára, nadané pokročilou umělou inteligencí i pozoruhodnými pozorovacími schopnostmi. Klářiným úkolem je starat se o dospívající dítě, které si ji v obchodě vybralo, podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Klára ovšem coby výjimečný robot dostává výjimečný úkol – starat se o dítě vážně nemocné, na jehož nemoc není lék. V příběhu vyprávěném jazykem poznamenaným zvláštnostmi v Klářině vnímání a vyjadřování skutečnosti potvrzuje Ishiguro opět své literární mistrovství. Díky rafinovanosti, s níž Ishiguro vtahuje čtenáře do Klářiny snahy pochopit, jak vlastně lidi fungují, přesahuje román meze pouhé společenské kritiky, satiry či alegorie. Podobně jako dřívější Ishigurova próza Neopouštěj mě patří sice i jeho nový román do žánru sci-fi, daleko víc však připomíná tu tragikomickou, tu melancholickou pohádku. Pohádku o lidském světě odkázaném na nelidské Slunce, v jehož proměnlivém světle se dospělí nejednou jeví dětinštější než děti a roboti lidštější než lidé.