Kniha se zabývá společenskými souvislostmi ekologické krize s důrazem na oblast politiky a ekonomiky. Analyzuje patologické rysy konzumní společnosti, která výrazně omezuje naše šance přejít k trvale udržitelným životním způsobům. V závěru se dotýká jednoho z předpokladů tohoto přechodu: mocenské a ekonomické decentralizace.
Kniha podává výklad učení sociologů 19. a počátku 20. století z perspektivy změn, jimiž prochází moderní společnost v současné době. Autor vychází z analogie mezi krizí tradiční společnosti, z níž se zrodila modernita, a dnešní krizí organizované modernity, jejíž příchod byl z různých úhlů zachycen v teoriích klasiků sociologie. Snaží se tak na jedné straně podat výklad základních kategorií sociologického myšlení u zhruba desítky předních sociologů 19. a počátku 20. století, na druhé straně pak usiluje o teoretické propojení této myšlenkové tradice s nejaktuálnějšími problémy dnešní doby. Autor dospívá k přesvědčení, že mnohé prvky sociologické tradice mohou posloužit k orientaci v proměnách, jimiž prochází modernita v současné době. Kniha bude doplněna rozsáhlými biografickými a bibliografickými přílohami.
Kniha reaguje na současnou migrační krizi, ale ta není jejím hlavním tématem Pojednává o hlubších strukturních napětích a rozporech skrytých v základech Evropské unie. Autor vychází z dokladů o narůstajících nerovnostech mezi regiony a zeměmi EU a objasňuje, proč se nedaří rozšířit koncept sociálně tržní ekonomiky na Evropskou unii jako celek. Sleduje rozpory mezi strategiemi velkých korporací a mechanismy solidarity, které financují převážně střední vrstvy. Na řadě příkladů ukazuje, jak se Evropské unii nedaří propojit prvek konkurence s principem solidarity a jak tento nesoulad vyvolává napětí a konflikty mezi různými skupinami zemí EU. V čem spočívá rozpor mezi kupeckou a občanskou logikou? Proč se zvyšují nerovnosti mezi různými částmi Evropské unie? Myslí někdo vážně boj proti daňovým rájům? Kdo zajišťuje solidaritu v Evropě? Může Evropa vzkvétat, když střední vrstvy chřadnou? Co ve skutečnosti znamená sociální integrace? Víme, jaké Evropy chceme více?
Profesor Keller ve své nejnovější knize ukazuje, jak se změnil ráz politiky v západním světě, a proč se tak změnil. Proč "pravicové" strany přestaly hájit lidskou svobodu a proč "levicové" strany přestaly hájit zájmy chudých. Kniha sestává ze tří částí. První obsahuje esej o hybridnosti ideologií, vztahu neoliberalismu a neomarxismu a povaze Evropské unie. V druhé najdete slovník pojmů jako feminismus, gender, humanitární války a xenofobie. Knihu uzavírá slovník pojmů používaných v dnešních globalistických kruzích.
Jan Keller sleduje politické dění velmi pečlivě a soustavně, vyslovuje se bez prodlení a bez servítků. Píše komentáře, jako se jiní věnují osobním deníkům. Rozdíl je v tom, že Keller se nezabývá sebou, ale jde mu o společnost, o to, jak tady v Česku žijeme, kdo a co tady dělá, kdo nám lže a co za tím může být. Kniha Jsme tady doma je uspořádaná do deseti kapitol. Každá z nich představuje některé z klíčových politických témat: od zadlužování k pohledu na to, co je dnes levice a pravice. Jde tak o svéráznou kroniku doby doplněnou slovníčkem vybraných politických aktérů, kteří po sehrané roli často mizí do zapomnění.
Metastázy globálneho kapitalizmu je kniha dialógov s kritickými intelektuálmi z ľavicového prostredia. Na otázky autora v nej odpovedajú: rešpektovaná francúzska politologička, sociologička, filozofka a aktivistka Susan Georgeová; americký historik a politický ekonóm Jerry Harris; americký politický, sociálny filozof a analytický marxista Rodney G. Peffer; český sociológ, ľavicový publicista, environmentalista a poslanec Európskeho parlamentu Jan Keller; český politický filozof a sociálny vedec Marek Hrubec; slovenský historik, politický a mediálny analytik Eduard Chmelár; politológ, neomarxistický politický filozof a poslanec Národnej rady Slovenskej republiky Ľuboš Blaha; a slovenský politológ a teoretik medzinárodných vzťahov Tomáš Profant.
Kniha je polemikou s názory, podle nichž automobil přináší rozvoj pro celou společnost. Autor naopak dokládá, že rozvoj automobilismu vytváří více problémů, než kolik jich naše společnost dokáže řešit. Zabývá se problémem automobilu a automobilové kultury, zkoumá krajně problematické dopady masového automobilismu na veřejný prostor měst, na podobu venkovské krajiny, na kvalitu života i na kvalitu životního prostředí.
Úspěšný autor přibližuje sdělně a poutavě některé motivy obsažené v pracích současné evropské a americké sociologie týkající se nefunkčních aspektů moderní společnosti.
Kniha se zabývá trojicí pojmů, s nimiž pracuje soudobá sociologie. Jde o koncepty sociálních sítí, sociálního kapitálu a důvěry. Autor ukazuje, proč právě tyto kategorie budí dnes tak velkou pozornost. Moderní společnost, pokud chce vůbec fungovat, potřebuje neustále oživovat klíčové prvky téměř již zapomenuté tradice. Sociálnísítě, sociální kapitál i důvěra, to vše má sloužit jako náhražka pojištění proti sociálním rizikům. Dochází k tomu v době, kdy selhávají standardní pojistné mechanismy, na kterých spočíval sociální stát. Autor dokládá iluzornost těchto nadějí pomocí materiálů, které jsou výsledkem jeho historických, etnografických a sociálně kriminologických studií. Jsou sociální sítě ohroženy návratem ke klientelismu? Udržujeme přátelství hlavně kvůli byznysu? V čem je sociální kapitál asociální? Jsou bezdomovci sociálními kapitalisty? Jak zní vzorec bezmezné důvěry? V čem jsou naše rituály bez užitku? Proč potřebuje modernita parazitovat na tradici?
Práce pojednává o problematice nových sociálních rizik. Na rozdíl od většiny odborné literatury tato rizika nejen popisuje, nýbrž se snaží objasnit jejich šíření v souvislosti s přechodem k tzv. poprůmyslové společnosti a procesem deindustrializace. Autor vysvětluje, proč probíhající reformy nepovedou ke zmírňování, ale naopak k dalšímu šíření nových sociálních rizik, která v našich podmínkách výrazně zasáhnou také střední vrstvy. Analýza se pohybuje ve třech rovinách: na nejobecnější úrovni postihuje základní rysy neoliberálního projektu transformace společnosti, v rovině sociální politiky se věnuje dopadům probíhajících reforem na českou společnost a v rovině empirické zkoumá na příkladu ostravských domácností, jakými způsoby se lidé snaží s dopady nových sociálních rizik vyrovnat. Autor vysvětluje, proč se expanze nových sociálních rizik nevyhne České republice, proč tato rizika postihnou ve výrazné míře i střední vrstvy a proč se ve své naléhavosti projeví především v bytové otázce
Kniha esejů Odsouzeni k modernitě dokládá v jedenadvaceti kapitolách jednoduché tvrzení: Ani moderní společnost se nevyhnula tomu, o čem byli staří Řekové přesvědčeni, že je osudem veškerých dějin. Nevyhnula se pohybu v kruhu. U řady problémů, s nimiž se moderní společnost od svých počátků potýká, se mění pouze vnější kulisy,jejich povaha zůstává stále stejná. Stejná je i bezmocnost, s níž tváří v tvář těmto problémům stojíme. Překvapivě neměnné jsou stesky na krutost lidských osudů, na sociální nespravedlnost, na podlost finančních spekulantů a na zkorumpovanost politiky. Svědectví o odsouzení ke stále témuž nachází Jan Keller v románech století devatenáctého i v novelách století dvacátého. Nalézá v nich rovněž dlouhou řadu projevů toho, co bývá vydáváno za příznaky takzvané postmoderní společnosti. Diagnóza modernity v dílech literární klasiky se překvapivě shoduje s mnohem pozdějšími a dokonce současnými sociologickými teoriemi.
Téma bezdomovectví patří k těm, o nichž se poměrně často mluví, avšak hlubší zamyšlení nad ním dosud chybělo. Kniha sociologa Jana Kellera tuto mezeru objevným způsobem zaplňuje. Autor rozlišuje bezdomovectví fyzické a statusové. Fyzické bezdomovectví chápe jako poslední stadium procesu sociálního vyloučení, bezdomovectví statusové přisuzuje těm částem středních vrstev, které jsou ohroženy sociálním sestupem. Z pohledu domova a hrozby jeho ztráty postupně přibližuje problematiku komunitních studií a hnutí, podává stručné dějiny konceptu sociální exkluze a popisuje reakce sociálně vyloučených na ztrátu domova. V prostředí nových sociálních hnutí hledá autor postoje, jež vedly k rozvoji tzv. postmoderního myšlení. To charakterizuje jako poslední službu, kterou příslušníci servisní třídy prokazují systému, jenž je zbavuje jejich dřívějšího privilegovaného postavení. Rozlišuje při tom postmodernismus služebný a karnevalový, aby ukázal různé způsoby, jimiž postmoderna ve skutečnosti slouží tomu systému, který sama kritizuje. Závěr publikace je věnován analýze sociálního konstruktivismu a jeho rozlišení na několik typů podle radikálnosti, se kterou je vyzvedávána libovolnost výkladů reality.
Sociolog Jan Keller se ujal úkolu na základě Vavrouškových textů přiblížit čtenářům jeho analýzu hodnotových orientací moderní společnosti, projekt ekologické spolupráce v rámci Evropy a jeho návrh na restrukturalizaci OSN předložený Konferenci v Rio de Janeiru v roce 1992. Myšlenky, které hájil Josef Vavroušek, neztratily nic na své aktuálnosti. Přesto se o nich dnes příliš nemluví. Jsou přehlušovány stále dokola opakovanými frázemi, jež jakoby byly opisovány ze stále stejných učebnic dějinného optimismu. Toho optimismu, jenž už tolikrát v minulosti pomáhal maskovat naprostou bezradnost.
Kniha seznamuje s vývojem a současným stavem bádání v oblasti velkých a komplexních moderních organizací. Zabývá se především otázkou byrokracie a problémem byrokratizace lidských činností. Přehled názorů amerických, francouzských, britských a německých sociologů, který podává, může být dobrým vodítkem pro všechny, kdo se zamýšlejí nad povahou moderní společnosti i nad možnostmi člověka v této realitě se vyznat a v jejím rámci aktivně a smysluplně působit.
Sociologie organizace a byrokracie vychází opět po 11 letech. Kniha byla přepracována především ve dvou ohledech. Zatímco původní vydání vycházelo primárně z francouzské literatury, toto nové vydání je postaveno především na literatuře anglosaské. S tím souvisí i druhá změna - kniha je obohacena o nejnovější literaturu, která reflektuje ústup organizační společnosti a organizačního člověka ve prospěk tzv. společnosti sítí.
Název knihy Sociologie středních vrstev má dva významy. Na jedné straně kniha popisuje proměny středních vrstev v průběhu modernity. Líčí vývoj od starých středních vrstev v období omezeně liberální modernity přes nové střední vrstvy období organizované modernity až po dnešní třetí vlnu středních vrstev, která nastupuje v době, kdy se mění struktura společnosti od pouhé nerovnosti v naprostou nesouměřitelnost, což navozuje krizi středních vrstev. Autor Jan Keller se zabývá také mentalitou středních vrstev a jejími proměnami v uplynulých dvou stoletích. Druhý význam knihy spočívá v tom, že samotná sociologie je v ní pojata jako konstrukt středních vrstev, jako způsob, kterým si střední vrstvy vykládají své postavení ve společnosti, promýšlejí svůj vztah vůči ní a ujasňují si možnosti i meze svého jednání. Autor dokládá, že v rámci sociologie a za pomoci poměrně abstraktních kategorií, pojmů a schémat si střední vrstvy řeší své tři hlavní problémy: kam vlastně patří, co je pojí s druhými a co všechno si mohou vzhledem ke svému postavení ještě dovolit. Konstatuje, že ve všech těchto ohledech je situace středních vrstev silně ambivalentní. Jejich sociální umístění je zdrojem velkých aspirací a zároveň neméně velkých obav. Mají totiž ambice vrstev horních, ale disponují pouze prostředky srovnatelnými spíše se zdroji těch, kdo stojí pod nimi. Autor se věnuje rozboru příznaků nastupující krize středních vrstev a ukazuje, jak se tato krize odráží v samotných nástrojích sociologické analýzy.
Kniha je kritickým pojednáním o dnešní situaci sociálního státu a jeho perspektivách v prostředí globalizované ekonomiky. Autor dokumentuje, nakolik globalizace zužuje prostor pro řešení interních problémů sociálního státu, jako je stárnutí populace, změny na úrovni rodiny a změny na trhu práce. Na příkladu vývoje v jednotlivých evropských zemích ukazuje, jakým způsobem reagují na tyto tlaky různé typy sociálního státu. V této souvislosti podrobuje kritice koncept „modernizace“ sociálního státu, jenž se stal jedním z ústředních hesel dnešního politického a mediálního diskurzu. Všímá si především krize solidarity, která je doprovodným jevem této modernizace. Kriticky se zabývá řadou návrhů na to, jak prohlubující se krizi sociálního státu řešit. Tematizuje otázku starých a nových sociálních rizik, problém bludných kruhů ve fungování sociální politiky a zkoumá, jakých podob dnes nabývá sociální otázka. Zvláštní pozornost věnuje postavení středních vrstev a jejich zásadnímu významu při reprodukci sociálního státu.
Kniha analyzuje dopady jedné z největších sociokulturních změn druhé poloviny 20. století, k níž došlo v podobě nebývalého nárůstu nové společenské kategorie - adolescentů. Autor analyzuje mentalitu těch, kdo se nalézají v přechodné životní fázi, pro kterou je charakteristická neuzavřenost životních voleb. Tato nová sociální kategorie co do svého počtu i významu neobyčejně sílí po druhé světové válce, tedy v období, které je přechodné též z hlediska celé společnosti na cestě od společnosti průmyslové k postindustriální. Kniha analyzuje, jak v této situaci došlo ke vzniku kultu věčného mládí koncentrovaného kolem motivů touhy bez hranic, popření autorit a iluze neomezené individuální volby. Autor dokládá, nakolik kult věčného mládí inspiroval takzvané postmoderní myšlení. Dále ukazuje, jak tento způsob myšlení přetrvává i v situaci, kdy se od přelomu 70. a 80. let vynořují obrysy společnosti hypermoderní. Pečlivě budovaný kult mládí přitom převrací skutečné vztahy ve společnosti. Pomáhá zakrývat skutečnost, že vlastnosti, které jsou přičítány mladé generaci, jsou ve skutečnosti požadavky přicházející zvenčí a vyvolávané logikou fungování firem, politiky a médii. Kult věčného mládí pomáhá zastírat poměry, ve kterých vyrůstají nové generace, a odvádí pozornost od skutečných problémů, jímž musejí čelit. Tento uměle pěstovaný kult přitom neúprosně popohání k vyšší výkonnosti příslušníky všech generací v zájmu zvyšování profitu především velkých firem a finančních trhů.
Už je to téměř dvacet let, co lidé vystoupili proti neudržitelným poměrům. Proti poměrům, kdy mocní, kteří mysleli jen na sebe, kárali ty dole, že se málo snaží. Proti poměrům, kdy politika byla považována za obživu lidí, kteří nemají odborně ani lidsky na to, aby se živili nějak poctivěji. Proti poměrům, kdy konexe a známosti byly důležitější než podaný výkon. Proti poměrům, kdy suverenita země byla omezena pobytem cizích vojáků na našem území. Dvacet let je v českých dějinách ideální doba k bilancování. Ve více než stovce krátkých textů sociolog Jan Keller ukazuje, jak nepříjemně dnešní poměry připomínají časy, které jsme si přáli jednou pro vždy překonat.
Kniha známého sociologa se zabývá modernizací, tedy jedním z ústředních hesel současné politiky a mediálního diskursu. Autor ukazuje, že jsme dnes svědky druhé velké vlny modernizačního úsilí, které je ovšem ve všech podstatných ohledech přímým protikladem předchozí, předválečné vlny. Svůj rozbor teorií modernizace opírá o historickou analýzu vývoje sociálna v jeho dvou odlišných významech. Z tohoto zorného úhlu pak zkoumá důsledky postupné ekonomizace jednotlivých oblastí života společnosti a nabízí nový pohled na povahu globalizace. Kromě analýz existujících teorií modernizace nabízí autor své vlastní pojetí. Dosavadní průběh modernizace chápe jako proces, jenž podrývá přímo ze své povahy své vlastní základy a vyvolává hrozbu barbarizace společnosti. Ukazuje přitom, v čem by se barbarství 21. století lišilo od totalitářské společnosti, tedy od formy barbarství, jakou poznalo století dvacáté.
Práce se zabývá proměnami sociální struktury dnešní společnosti. Autor hájí tezi, podle níž společnost přechází od pouhé nerovnosti k naprosté nesouměřitelnosti. Tuto tezi dokládá na řadě údajů a sleduje procesy, které tuto proměnu způsobují. Podává charakteristiku tří sociálních světů (elita, střední vrstvy, deklasovaní), které se od sebe prudce vzdalují a žijí v nesouměřitelných podmínkách. Zároveň je v knize popsáno, jakými způsoby se společenské vědy pokoušejí zakrýt přechod od nerovnosti k nesouměřitelnosti. V této souvislosti autor analyzuje například pojmy ,,sociální kapitál\", ,,sociální vyloučení\" a ,,nová sociální rizika\". Propojuje teorie sociální stratifikace, sociologie města, sociologie organizace a některých dalších disciplín a ukazuje, jakou hrozbu představuje sociální nesouměřitelnost pro demokracii a pro budoucnost otevřené společnosti.
Již páté vydání oblíbené učebnice seznamující čtenáře se základními kategoriemi moderní sociologické teorie, hlavními směry sociologického myšlení a předními osobnostmi sociologie 20. století.
Kniha se zabývá ideálem a realitou takzvané společnosti vzdělání. V širokém historickém záběru a v celoevropském kontextu zkoumá proměny, jimiž prošla škola a vzdělávání v průběhu 20. století. Na tomto teoretickém půdorysu provádí empirický výzkum české populace ve vztahu k požadavkům trhu práce. Věnuje se mimo jiné otázcevýznamu sítí neformálních kontaktů a známostí při uplatnění na něm. Dále se zabývá problémem vnitřní diferenciace vysokoškolsky vzdělaných lidí v České republice z hlediska jejich objektivní úspěšnosti i z hlediska jejich subjektivního ocenění vlastní pozice a perspektiv na trhu práce. Závěrem se autoři zabývají otázkou, nakolik se dnes u nás rýsují obrysy dvourychlostní společnosti vzdělání..
Střední vrstvy jsou považovány za oporu demokracie, motor ekonomiky, základ sociálního konsensu, oporu občanské společnosti apod. Ve změněných podmínkách jsou do nich projektovány podobné emancipační naděje a je jim přisuzována podobně mesiášská role, jakou marxismus přisuzoval proletariátu. V knize ukazuje autor, že střední vrstvyprošly natolik výraznou proměnou svého charakteru, že naděje, jež jsou do nich dnes vkládány, jsou ještě méně opodstatněné než kdykoli dříve. Formuluje rovněž hypotézy o osudu středních vrstev v procesu globalizace a o rizikách, která odtud pro celou společnost vyplývají.
Publikováno:2000
ISBN:80-85850-95-8
Žánry autora žánry ze všech knih autora
Štítky publikací z knih autora
Na tomto webu používáme cookies pro personalizaci reklam a analýzu návštěvnosti.