Námět potažmo zpracování Vsi Stěpančikovo lze do značné míry označit jako až nedostojevsky banální s paralelou více v dobové francouzské próze než v pozdějších psychologicky propracovaných románech. Podstata této novely je postavena na značně vykonstruované zápletce s dobromyslným plukovníkem ve výslužbě Jegorem Iljičem Rostaněvem, jež je citově vydírán jak svou matkou tak družinou značně vzdálených příbuzných a zejména někdejším šaškem generála Krachotkina, druhého to manžela plukovníkovy matky, Fomou Fomičem Opiskinem, jež ještě před smrtí svého tyrana získal nad plukovníkovou matkou zcela neomezený vliv jako životem vláčený intelektuál, vědec a spisovatel. Svou moc poté kombinací vydírání a zastrašování rozšířil i na samého plukovníka tak, že ač svým vztahem k rodině příživník, stal se zcela neomezeným pánem, jež řídil jak plukovníkovo hospodářství, tak vnitřní chod rodiny.
Vedle Zločinu a trestu a Bratrů Karamazových je román Výrostek jedním z nejčtenějších a kritikou nejvýše ceněných románů F. M. Dostojevského. Je příznačné pro Dostojevského, že jeho romantický, v podstatě čistý a charakterní hrdina Arkadij Dolgorukij má nejvíce rysů destruktivního antihrdiny, jak ho charakterizuje ve svých Zápiscích z podzemí. Arkadij se rozhodne zbohatnout – peníze ho nelákají proto, aby získal pohodlný život, chce jimi dosáhnout na nikom nezávislé moci, stačí mu pocit nadřazenosti pro sebe sama. Když přátelství s lehkomyslným knížetem Sokolským vychýlí Arkadije z cesty, kterou si vytyčil, pocítí touhu stát se „posledním“, nemůže-li být prvním. Romantický snílek a „podzemní člověk“ jsou u u Dostojevského dvěma stránkami téhož jevu. Oba žijí ve stejném osamění, ve stejné nemožnosti navázat komunikaci s lidmi, proniknout k nim a sblížit se s nimi.
Ve třídílné knize je mistrně analyzován obraz upevňující se buržoazní společnosti s jejími stinnými stránkami promítajícími se do rodinného života podvody, dědickými spory, vyděračstvím, kariérismem, společenskou přetvářkou či nerovnými sňatky. V této době, nahrávající dobrodruhům, se rozmáhá anarchie ve veřejném životě i v soukromí a každý se snaží urvat ze života co nejvíce bez ohledu na druhé. Tímto obdobím zmateně prochází hlavní hrdina, výrostek Arkadij, nemanželský syn šlechtice a vesnické ženy, poznamenaný už od dětství rodinným rozvratem. Tápající mladík těžce zápasí o uplatnění ve společnosti, snaží se čelit svému nejistému společenskému postavení a zmatku, do něhož je zásluhou rodiny a okolí neustále vtahován. Nové obzory a naději mu nakonec poskytne jeho první uvědomělý životní cíl univerzitního studia.
Dielo F. M. Dostojevského je nepochybne úprimným výrazom citlivej osobnosti, ktorá musela všetko prežiť a pretrpieť, než bola schopná to vysloviť. Svoj Denník spisovateľa začal publikovať v januári 1873. Chcel ho vydávať ako vlastné, nezávislé periodikum, ktoré by mu umožňovalo slobodne sa vyjadrovať k najaktuálnejším otázkam doby. Svojím horúčkovitým rozprávačským štýlom Denník akoby kopíroval horúčkovitosť, rozporuplnosť čias, ktoré túžil pochopiť. „Ja som predsa začal vydávať noviny ani nie tak pre iných, ako skôr pre seba, mal som neudržateľnú potrebu vyjadriť sa k našej zaujímavej a takej svojráznej dobe. Ešte nikdy predtým, v žiadnom svojom diele som si nedovolil doviesť niektoré svoje názory do konca, povedať to úplne posledné slovo…A tu som odrazu vypovedal posledné slovo svojich názorov a túžob na úlohu a poslanie Ruska v dejinách ľudstva.“ Poviedka Krokodíl nie je súčasťou Denníka spisovateľa. Vyšla v roku 1865 a predstavuje spisovateľa ako majstra irónie a literárnej karikatúry.
Román o úředníkovi, který čelí ponižování a zesměšňování. Jedinou jeho spřízněnou duší je prostitutka Líza.On však neocení její přízeň a dobro jí oplácí zlem. Klesl tím na samé dno. Dostojevskij se zde snaží vysvětlit vnitřní motivaci chování lidí, něco, co nemůžeme kontrolovat rozumem, co je uloženo v našem podvědomí.
Dostojevského Zápisky z podzemia sú sugestívnou organickou zložkou myšlienkovej stavby celku diela, jeho udivujúco fascinujúcej umeleckej architektúry, ktorá tak povzbudivo a nezastupiteľne vtlačila pečať všetkému, čo sa v Európe i vo svete vytvorilo po ňom, a v inšpiračnom pôsobení jeho génia. Dostojevskij je autorom vášnivo nekompromisného poznania človeka a jeho duševných či psychických hlbín; nenapodobiteľným a neopakovateľným pôvodcom literárnej koncepcie vysokého etizmu a humanizmu v umeleckej pravde, ktorá sa porovnateľne nezlučuje s nijakou konvenciou a s nijakou tradíciou. Poviedka Zlý žart nie je veľmi epická, lenže koľko nemilosrdných zostupov do „podzemia v duši“ sa v nej odohrá! Aby sa demaskovala kŕčovitosť prisluhovania tzv. humanizmu. Aby nakoniec obe poviedky jednotnou umeleckou kadenciou sprítomnili platnosť princípu: že niet menej závažných drobností v architektonicky skĺbenom diele a že každý jeho epický nerv charakterizuje a zastupuje celok veľkosti.
Преступление и наказание (Prestuplenije i nakazanije)
Děj se odehrává v Petrohradě ve druhé polovině 19. století. Hlavní hrdina student Rodion Romanovič Raskolnikov je velmi chudý a právě z nedostatku peněz je nucen odejít ze studií. Rodion žije v zatuchlém pronajatém pokoji, nemá peníze, hladoví, ale přesto nemá zájem si najít nějakou poctivou práci. Aby dokončil školu, chce se jeho sestra provdat za bezcharakterního boháče Lužina. Rodion je zásadně proti a sestře sňatek rozmluví. Rodina napadají hrůzné myšlenky, jak lehce přijít k penězům...
Преступление и наказание / Prestuplenije i nakazanije
Zločin a trest je jeden z najznámejších sociálnopsychologických románov naturálnej školy v ruskej literatúre a v svetovej literatúre vôbec. F. M. Dostojevskij v tomto románe do popredia svojho psychologického skúmania umiestnil ľudské indivíduum, rozpoltenosť duše a nepriamo poukázal na to, ako i silná osobnosť môže stroskotať v konflikte s prostredím asociálnej spoločnosti.
Pátá a šestá část třísvazkového románu. Závěr románu, Raskolnikov se přiznává ke zločinu, přijímá trest, jeho milá s ním sdílí jeho osud, a dochází ke katarzi.
Dej poviedky Zlý žart začína stretnutím troch vážených pánov: Stepan Nikiforovič Nikiforov, Semion Ivanovič Šipulenko, Ivan Iľjič Pralinskij – hlavná postava poviedky. V debate s pánmi, pri šampanskom sa Ivan Iľjič zastáva myšlienky humánneho správania k podriadeným. Nie je zvyknutý na alkohol, takže sa mu zdá, že mu Stepan Nikiforovič a Semion Ivanovič oponujú a neberú ho vážne. Keď sa rozídu a Ivan Iľjič vyjde von, zistí, že ho vonku nečaká kočiar. Nahnevaný odmietne ponuku Semiona Ivanoviča na zvezenie a rozhodne a ísť pešo. Čerstvý vzduch a mierna pripitosť mu vcelku vrátia náladu a prestane sa na kočiša hnevať. Keď obchádza jeden z domov, zrazu počuje veselý spev a tanec. Opýta sa strážnika, ktorý keď vidí jeho vysokú hodnosť úctivo odpovie. V dome sa koná svadba a ženíchom je podriadený Ivana Iľjiča – Porfirij Petrov Pseldonymov. Ivan Iľjič sa rozhodne svoje myšlienky uviesť do praxe a demonštrovať svoj humanizmus tým, že príde zablahoželať svojmu podriadenému.
Novely obsažené v tomto svazku (Poctivý zloděj, Cizí žena a muž pod postelí a Slabé srdce), spojuje úhel pohledu, kterým Dostojevský nahlíží na hrdiny svých vyprávění.Zdánlivbě všední postavy se pohybují v uzavřeném kruhu, ze kterého není cesta zpět - kruhu poněkud výjimečných situací či případů mezilidských vztahů, jež dotahují sotva znatelnou linku absurdity, která transformuje dějovou linku místy až k satirické banalitě.