V nejrozsáhlejší a knižně doposud nevydané próze se Josef K. Šlejhar, známý především jako autor novely Kuře melancholik, vyrovnává se svým manželstvím a potažmo i se světem jako takovým. Na ploše více než sedmi set stran nebývale sugestivním až živočišným jazykem vrší obrazy společných dní, obecné úvahy, vzpomínky, pocity.S téměř stenografickou přesností tak zaznamenává sled událostí, které předcházely jeho životnímu ztroskotání. Vztekem i pokorou, milostným horováním i patriarchální pýchou, hrubostí i něhou znovu a znovu snáší důkazy proti vlastnímu osudu. Obžalovává ho, vystavuje mu účet. S umanutostí sobě vlastní si připravuje závěrečnou řeč před velkou porotou, která se nikdy nesešla a nesejde. Což nic ani v nejmenším nemění na skutečnosti, že Cvrček mého krbu je výjimečné, strhující čtení. – Kniha vychází za velkorysé podpory hlavního města Prahy a Ministerstva kultury ČR. „Stal jsem se tedy rolníkem. Na našem rodinném statku, jenž jako by i mně byl rodným, hostiv valné nejšťastnější chvíle mého dětství na něm tráveného. Na statku v horách, v údolí šťavnatém a luzném, jež připadalo mně vždy druhdy jako pohádkové a jež stalo se mně údolím slz a krve. Kromě Boha a jeho příkazů práce a povinností, nikomu a ničemu nechtěje činiti zle, nechtěl jsem se bát nikoho a ničeho na tomto světě. A také byl bych se nebál. Ale zničilo mě, vlastně kus života mého zničila ta, jež měla mně být nejblíže a nejvýše – totiž vlastní žena…“
Sbírka naturalistických povídek. Lidé a zvířata, postavení do předurčených, bezvýchodných situací, se v zoufalé snaze přežít dostávají do konfliktů, kde si navzájem ubližují. Kulisou je příroda, jejímuž líčení se věnuje mnoho prostoru.
Tento svazek zachycuje dva významné soubory povídek Josefa Karla Šlejhara, charakteristického, výrazného českého prozaika ideově zakotveného v generaci devadesátých let 19. století, signatáře provolání České moderny, realisty progresivního ražení naturalistického. Jeho pohled, v němž základním principem společnosti i přírody je zlo, obnažuje lidskou psychiku do poloh podvědomých a pudových, a na druhé straně až mystických. Tento autorův nelehko probojovaný výraz představujeme v procesu jeho vzniku zachycením textových variant.
Ve druhém svazku Díla J. K. Šlejhara se setkávají dvě rozsáhlejší práce s venkovskou tematikou. Florian Bílek, mlynář z Myšic je spisovatelovým prvním pokusem o román anebo delší povídku; Šlejhar jej napsal, když mu bylo dvacet let, a tiskem tato juvenilie vyšla až po deseti letech, víceméně proti autorově vůli. Příběh střetu mezinesmlouvavým uzurpátorským otcem, myšickým mlynářem, a jeho slabošským synem Vácslavem, postupně ničícího Vácslavovu lásku ke krásné, hodné, ale chudé Anince Jakobínské, v podstatě ještě nijak nevybočuje z tradic venkovské prózy 19. století a nese jen málo znaků charakterizujících pozdější Šlejharovo dílo. Uplatňuje se tu však již autorův smysl pro ironii, díky němuž se v textu účinně střídají pasáže dramatické s komickými situacemi a čtenář tak získává barvitý, nepřikrášlený obraz venkovského života. Oproti tomu Lípa patří k textům vyzrálým. Spor o staletou lípu, „matku rodu“, stojící na rozhraní mezi dvěma statky, přerůstá v mohutné symbolické podobenství boje o pravé životní hodnoty. Patriarchální postava starého statkáře Kučery zosobňuje samu podstatu tradice venkovského světa, dávnověké zkušenosti, hlubokého mravního rozměru a pokorného vztahu k práci a životu. Proti Kučerovi stojí mladý Stuchlík, odrodilý svému kraji, avšak bez rozmyslu a rozhazovačně zavádějící na zděděném statku nevhodné metody a ve své samolibé pýše rozvracející vše, co přirozeně utváří pospolitý život venkova a jednotu člověka a přírody. Tato edice vychází z vydání Floriana Bílka z roku 1894 a z knižního vydání Lípy z roku 1908. Přihlížíme přitom i k jejímu časopiseckému znění.
Novela z vesnického prostředí o utrpení malého dítěte je pozoruhodnou ukázkou z tvorby vůdčího představitele českého naturalismu 2. poloviny 19. století. Jako všichni naturalisté i Šlejhar vychází z pojetí člověka jako tvora, pro něhož zlo, sobectví a násilí jsou přirozené sklony, vítězící nad city, obětavostí a pocitem soucitem. Na malém prostoru v příběhu osiřelého nemocného chlapce sadisticky týraného svým okolím, shrnul myšlenku, že člověk postrádající běžné lidské vztahy a lidskou účast, postrádá to nejdůležitější, co činí člověka člověkem.
Devět povídek vybraných ze tří knih (Dojmy z přírody a společnosti, Co život opomíjí, Z Prahy) neprávem zapomenutého autora, předního prozaika generace devadesátých let a prvního desetiletí našeho století. Postihuje v nich svět ubohých, vyděděných lidskou společností a bědně se prodírajících životem, a nelítostně ukazuje špatnost těch, kdo, ať už z jakéhokoli důvodu působí jejich utrpení.
Dvě prózy vycházejí k 110. výročí autorova narození a k 60. výročí úmrtí (1864-1914). Povídka Kuře melancholik, jež v prvních vydáních vycházela s podtitulem "dětský román ještě s jinými zřeteli", sleduje souběžně umírající dítě v rozháraných rodinných poměrech a dodělávající zvíře, přičemž z podtextu vyplývá autorův hluboký soucit s trpícími. Lidská bída, formující osudy dospělých i dětí, je i námětem povídky Ukolébavka.
Obsahuje povídky Lakomec, Jumr se vrátil a Pobuda. Tři prózy Zátiší jsou příkladnou ukázkou Šlejharova vzníceného vidění, jemuž pod skly mysticismu narůstají všední fakta a události do obrovitých a někdy až násilně groteskních obrazů. Svým vidinám zpuštění obětuje nejednu pravděpodobnost líčeného děje, třebaže zkušenostní podklad tvoří jádro každé práce. Knižně vydal Zátiší po prvé Josef Pelcl 1898 s umělecky zajímavou obálkou českého Němce Emila Orlika. V zadumaném starci, okolo jehož ztýraného těla se ovíjí trnité houští, jest spatřovati nejen ohlas pesimistického výhledu Šlejharova, nýbrž i kus dekadentní nálady dobové, jež nutkala kresebně zvládnouti bezútěšnou nicotu žití. Časopisecky byl vydán Lakomec v Zábavních listech XII (1890) a Pobuda s původním názvem Modrák, v beletristické příloze Času 1896, č. 1. (z poznámek z knihy 1930).
K výrazným hodnotám naší literatury na přelomu století patří dílo Josefa K. Šlejhara. V sugestivních prózách, psaných těžkým jazykem a komponovaných do neobyčejně živých obrazů, nastavil autor nelítostné zrcadlo společenské nespravedlnosti. Soubor rozsáhlejších próz Zátoka smrti zpřístupňuje v úplnosti, i když v přirozenějším sledu Šlejharovu knihu Z krajského města z roku 1910. Sytá kresba atmosféry, psychologická zkratka, mistrovský popis – to vše nalezneme v pozoruhodných povídkách, zachycujících rozvrácené lidské osudy. Poslední cesta sebevrahova v próze Kam až dojedeme je zároveň drsným soudem nad prázdným životem, „živočichopis“ rodiny pana profesora v Návratu rozvíjí mistrovskou šlejharovskou atmosféru mezi smutným osudem týraného dítěte a ubíjeného zvířete. Pohřeb zachycuje v analytické zkratce tragický příběh nešťastné venkovské dívky. Soubor je uzavřen meditujícím pásmem Zátoka smrti – apokalyptickým obrazem společnosti, která zapomněla na lidskost a povýšila honbu za majetkem na absolutní zákon.
Tato próza byla otištěna časopisecky na začátku 20. století, přítomné vydání je rekonstrukcí autorského textu, doplňující redakčně cenzurované pasáže. Ústředním tématem díla Josefa K. Šlejhara, řazeného mezi naturalisty, je tragika lidského bytí, až k obludnosti deformovaný obraz elementárního zla, z něhož není východiska,krom smrti.
Published:2007
ISBN:978-80-87054-07-9
Author's genres genres of all author's books
Publication tags from author's books
We use cookies on this website to personalize ads and analyze traffic.