Alkohol od nepaměti byl, je a pravděpodobně také zůstane jedním z trvalých problémů člověka. A tak není divu, že se toto téma objevilo i v tvorbě takových českých klasiků, jakými byli Zikmund Winter, Jan Neruda, Antonín Sova, František Gellner nebo Jaroslav Hašek. Jejich povídky či novelynejsou jen sžíravou kritikou slabších jedinců, kteří upadli do osidel tohoto fenoménu, jsou především působivými obrázky doby, která pomalu upadá do zapomenutí, ale k životu českého národa neodmyslitelně patří.
V roce 1921, několik měsíců předtím, než Jaroslav Hašek začne psát Osudy dobrého vojáka Švejka, popisuje v cyklu Velitelem města Bugulmy své životní zkušenosti s revolučním Ruskem. Obdobným způsobem, jakým se ve svých povídkách vysmíval předválečné c. a k. monarchii, zachycuje bývalý rudý komisař bolševickou revoluci. Před čtenářem se tak odehrává úsměvný příběh, v němž v zapomenutém tatarském městečku Bugulmě vystupují sovětský velitel tverského revolučního pluku, opilec Jerochymov, a velitel města tovaryš Gašek. Skrze humor a nadsázku Hašek ukazuje jednak fanatismus revoluční doby, kdy se v nešťastném roce 1918 náhle vše "vymklo z kloubů", a jednak hloupost či prostou lidskou nejistotu nových vládců. Autobiografický cyklus je doplněn i o další Haškovy povídky z té doby.
Sbírka povídek, popisujících Haškovy zkušenosti s novinářstvím z doby předválečné i meziválečné, kdy působil jako redaktor spousty periodik. Vtipnou formou popisuje tehdejší vydavatele, politiky, státníky, stejně jako novinářskou kulturu a vůbec celou společnost.
Knížka Veselé povídky je pestré čtení, výběr krátkých próz, od téměř idylických obrázků přes satirické povídky z Rakousko-Uherska po první setkání se Švejkem. Má hlavně pobavit a když nerozesměje, snad alespoň vyvolají úsměv.
Jaroslav Hašek a druzí Své role jsme si psali každý sám, vlastně jsme je diktovali Drobílkovi, který je zapisoval. Všichni jsme ovšem mluvili do úloh svých spoluherců a svou úlohu jsme chtěli mít všichni co nejvydatnější. Hlavně Hašek. Jenom do Machovy úlohy se nikdo nemíchal, nestačilijsme na jeho verše. S jediným napsaným exemplářem naší hry v ruce dělal Drobílek režiséra i nápovědu při zkoušce i představeních. Spisovat se začalo odpoledne, asi v šest byla generálka a když většina hostů byla po večeři, provedla se premiéra. Scénu jsme měli v koutě u kamen, které jakožto skála byly důležitou rekvizitou. Byl to kout mezi dveřmi vedoucími do výčepu a mezi dveřmi na chodbu k toaletám. Přitom nám hercům nic nevadilo, že podle nás byla v obou směrech neustálá frekvence hostí, která čím byla větší, tím víc jistě těšila Drobílka i pana Zvěřinu.
Málo známé povídky z rakouské armády, zajateckého tábora i z čs. legií v Rusku. Pásmo Haškových dopisů z fronty svědčí o nadšení a odvaze československých legionářů. Známější povídka "Karel byl v Praze", protibolševický "Vánoční fejeton" a nakonec pásmo "I vyklepal prach z obuvisvé" o Haškově nelehkém návratu z Ruska.
Tento svazek Spisů Jaroslava Haška zahrnuje výběr statí, fejetonů, drobných zpráv a lokálek z doby, kdy byl Hašek redaktorem časopisů Svět zvířat (1909, 1910, 1912, 1913), Svět (1913) a České slovo (1911, 1912). Kniha - která má na rozdíl od předchozích svazků charakter publicistický a chce ukázat autorovo encyklopedické bohatství fakt a znalostí a jeho pozoruhodné intelektuální názory a stanoviska - je utříděna do částí: Stati a fejetony, Některé zajímavosti ze života zvířat a společnosti, Svět rad - Veselý koutek, Lokálky z Českého slova.
Kniha obsahuje několik desítek humorně a satiricky laděných povídek autorů, jako Haška, Poláčka, Laciny či klasiků vážné literatury, Nerudy, Čecha, Čapka, a dalších.
Čtvrtý svazek spisů J. Haška, nazvaný podle titulní povídky, obsahuje na osmdesát předválečných humoresek. Tato kniha je ukázkou břitké a nemilosrdné kritiky, zaměřené proti všemu, co je v lidském vědomí pokřiveného, nezdravého a samozřejmě i směšného. Hašek zde zesměšňuje měšťácký tisk, morálku, konvenci, lež a přetvářku. Nebojí se dokonce ironizovat ani hodnoty zdánlivě nedotknutelné, idoly českého vlastenectví – správněji řečeno vlastenčení – v zájmu pravdy. Vedle politických a ostře satiricky zaměřených povídek zde rovněž nalezneme i ostatní typické projevy Haškova humoru. Jako vždy, i zde si Hašek s chutí vystřeluje z bláznivých vědátorů, kteří pro samou učenost zapomínají na život, bere si na mušku skalní uctívače literárního umění, ironizuje životní morálku amerických byznismenů, trampoty autorů krvavých románů nebo uchazečů o státní stipendia.