Rok kohouta

Jsem spisovatelka, ale nemůžu psát. Svědění úzkosti je nesnesitelné. Nikomu o tom neříkám, protože vím, že to nepomůže. Mám pocit, že se dusím, a musím s tím něco udělat. Potřebuji se někoho dotknout, obejmout, pohladit, milovat, k někomu se přitulit… ale mlčím. Je devět hodin ráno. Patrik má dnes na policii výslech – původně plánovaný na úterý, ale posunuli ho na středu, aniž bych věděla proč. Nechtěla jsem se ho zastávat, ani jsem se neomlouvala, když jsem se účasti vzdala. Nezajímá mě to. Zajímalo by mě, jak to probíhá. Policie už ho ale dávno nedokáže vyvést z míry. Po všech útěcích z ústavu, po nocích strávených v pražských klubech, po zadržování na policii a vracení zpět do ústavu… je mu to jedno. Je v klidu. A já mám zase tu tíseň.