Tři příběhy, strhující osudy výjimečných žen z uplynulého století tvoří tuto knihu o velikosti lásky a vášně, o kráse a tragice života. Příběhy Vévodkyně z Alby, Boženy Němcové a Niny Berberové.
Prolog novely se odehrává v současném Rusku, ale už po několika stránkách se přesuneme do horkého Španělska. Novela fascinuje svou exotickou i erotickou atmosférou, scénami mučivého čekání a očekávání, leckdy zklamaného, napínavým líčením vztahů mezi jedním mužem z Východu a dvěma tajemnými ženami.
Románový životopis Bohumila Hrabala (1914 1997) vznikl ještě za jeho života; čtyři roky se Zgustová s Hrabalem setkávala a naslouchala jeho vyprávění, a tak nás provází jeho dětstvím a mládím, meziválečným obdobím v Nymburce, druhou světovou válkou, prvními roky po komunistickém převratu ve slévárnách na Kladně a ve Sběrných surovinách v Praze. Zároveň dává nahlédnout do prvních Hrabalových básnických pokusů, do jeho nitra v době slávy v šedesátých letech i v pozdějším období depresí. Vzpomínkami Hrabalovými, jeho přátel i jeho odpůrců, ale především vlastním vyprávěním autorka vykreslila pozoruhodný portrét spisovatele, který zavrhuje jakékoli kázání či moralizování a jehož dílo se stalo jedinečným poselstvím nejen pro českého čtenáře. Kniha vychází při příležitosti 90. výročí Hrabalova narození a je doplněna unikátními, většinou dosud nepublikovanými fotografiemi.
Tichá žena je autorčin první velký román v tom nejlepším slova smyslu, v soudobé literatuře až nezvykle široce rozkročený, v němž sledujeme dramatické osudy aristokratické hrdinky téměř celým uplynulým stoletím. Nejenom rozpětí v historickém čase, plném nadějí i lidských tragedií, ale také rozpětí v prostoru světa je určující pro toto dílo. Tíživé téma emigrace nás uvádí do jeho téměř nejkrajnějších částí: od Sibiře po Nový svět. Sibiř, otcovo vyhnanství v lágru, Amerika, místo, kde se jeho syn snaží založit nový nebo jiný život, když sem po ruské invazi odešel za možností pracovat. Hrdinka románu prožívá šťastná léta jenom ve svém mládí. Její setkání s ruským malířem, který uprchl do Československa, je pak až symbolické. Od té chvíle se vedle emigranta jako by tichá žena stala také vyhnancem. Existenciální rozměr románu nás staví před věčnou a věčně tísnivou otázku po smyslu a směřování života.
Novela se odehrává během jediného dne příměří izraelsko-arabského konfliktu nedlouho po skončení druhé světové války. Na přistávací ploše letiště v Rechaviahu se chystá večírek pilotů, techniků a zdravotních sester, na kopcích nad Jeruzalémem planou arabské ohně. Je to pár dnů, co se dva piloti kvůli poruše stroje nevrátili zprůzkumného letu... Lidé z nedaleké vesnice jim připravili hrůznou smrt. V hlavě Johnyho Cohena se rodí plán pomsty: sám, o své vůli a proti předpisům se rychle rozhoduje. Jsou věci, které člověk musí udělat, aby mohl žít sám se sebou.
Kniha shrnuje dosavadní prozaické dílo jedné z nejvýraznějších osobností 90. let. Indiánský běh, publikovaný r.1988 v samizdatu, zaujal sugestivním tématem i originálním zpracováním - vzpomínky na dětství, dospívání a dospělost v období totalitního režimu jsou nejen kontroverzní výpovědí o době, ale i o reálných lidech, byť skrytých za důmyslnými přezdívkami. Novely Křepelice a Když milujete muže přidávají k osobním prožitkům a traumatizujícím pocitům téma mateřství a lásky, jedno chápané jako radost, druhé jako osud. Třetí próza je příběhem ženy, již komunistická justice a poté zas mladší žena odejme milovaného muže. Román Krákorám děj fragmentarizuje do krátkých kapitol a úsečných vět. Vnímáme posun od niterné výpovědi k obecnějšímu sdělení o naší posttotalitní současnosti: příběh se prolíná s kronikou doby - volbami, privazizací, podnikáním, nezaměstnaností, rasismem... Při četbě je latentně přítomna otázka: opravdu jsme se zbavili cejchu minulosti?
Spisovatelka, která nemůže psát. Tíseň úplně strašlivá. Nikomu to neříkám. Stejně to nepomůže. Já mám tíseň a já s tím musím něco dělat. Nikomu to neříkám a přitom mám čím dál větší potřebu s někým se objímat (a být objímaná), někoho hladit (a být pohlazená), s někým se milovat (a být milovaná), k někomu se schoulit... Je devět. Patrik má mít první výslech na policii (z úterka přeloženo na středu, nevím proč). Když jsme mu nestáli ani za telefonát, z účasti jsem se omluvila. Nezajímá mě to. Jak to asi probíhá? Policie už Patrika dávno neznervózňuje ani nestresuje, po všech útěcích z výchovného ústavu, po šťárách v pražských nočních klubech, kde se převážně zdržuje, po tom, co ho několikrát sebrali a drželi na vyšetřovně, dokud si pro něj z ústavu nepřijeli... Je v pohodě. Tíseň.
Novela Zimní zahrada exponuje intimní život hrdinky mezi dvěma muži na pozadí "velkých dějin". Příběh se odehrává v rozpětí několika desetiletí - do invaze, za normalizace, po převratu. Vypravěčka Eva má silné umělecké cítění a prožívá napětí mezi svým vnitřním světem a proměnami doby, jež jí znemožnila studia a uplatnění. Ze dvou nápadníků je jí bližší malíř a hudebník Karel, ale jejich vztah nedojde naplnění, zatímco druhý, bezcharakterní kariérista Milan, si ji paradoxně k sobě připoutá
Sedmnáctiletá Kristina Kleinburgerová je ještě panna. Přijíždí z internátu v Berlíně, aby strávila prázdniny s rodiči a oslavila své osmnácté narozeniny… Německá romance se odehrává během čtyřiadvaceti hodin v Malé pevnosti, kde je velitelem její otec. Na žádost matky dostává Kristina učitelku baletu: je jí maďarská Židovka,bývalá primabalerina. Ačkoli má být řeč výhradně o tanci, naivní Kristina se nakonec právě od ní dozvídá pravdu o transportech, koncentračních táborech, o likvidaci Židů.
Ludvíček a Markétka. Jí je dvanáct a on je o dva roky starší. Taky je už dva roky v Terezíně: Ludvíček je čtvrtinový Žid a sirotek, přišel sem z dětského domova, zatímco Markétka přijela společně s rodiči a bratrem. Chlapec vykonává různé práce, přivydělává si jako nosič kufrů, zametá ulice, vozí mrtvé Především však kufry vykrádá - vybírá si ty, které mohou být bohatých lidí, bere si, co se mu hodí nebo co potřebuje, co by mohl vyměnit. Postupem času se naučil odhadovat kufry i jejich majitele, takže se nesplete. Bere bohatým, protože těm chybět nebude, zatímco chudým to málo nechává. Pravidla, která platí v běžném světě, přece neplatí. Krást? Krást! I Markétka, která tohle chování nedovede vůbec pochopit, s ním později souhlasí. Abys přežila, musíš se přizpůsobit, musíš udělat cokoli. I v tomhle pekle můžeš být šťastná, vysvětluje Ludvíček dívce. Je do ní zamilovaný až po uši. Ještě nikdy nebyl tak šťastný!
Fejetony o lásce ke kolu, k níž se autorka vysloveně nerada, těžce a v podivném dobrovolném donucení v průběhu let dopracovala, a o jiných vášních a někdy i mukách. Taky o úplně obyčejných, smutných i veselých věcech života, o manželství, šťastných mužích, nešťastných volbách, blbých politicích, krásných knihách, dojemných filmech. A třeba i o Romanovi a jeho rychlostním rekordu. Fejetony o mužích a lidech, které byly opět napsány s největší láskou, a taktéž otištěny v letech 2004–2009 v Hospodářských novinách, Pražském deníku, MF DNES a Právu. Některé nebyly otištěny nikdy, protože je Tereza Boučková napsala až pro tuto knížku. S láskou, jak jinak.
Soubor osmi povídek a novel známého českého spisovatele, nositele Ceny Jiřího Ortena. Z titulní novely, zarámované oblíbeným sloganem televizního zpravodajství, ční osamělost ve dvou, kdy už si partneři nemají co říci, ale ústa se jim dosud pohybují. Skvěle napsané texty o lásce, sexu, zklamání, bezradnosti.
Tereza Boučková, autorka bestsellerů Indiánský běh a Rok kohouta, přichází po několika letech odmlky s novou knížkou. Poprvé jsou to povídky, žánr, který je podle znalců literatury snad ze všeho nejtěžší. Povídka v sobě musí mít všechno, co má román - svého hrdinu, svůj příběh i jeho rozuzlení, ale zároveň si musí vystačits mnohem menším prostorem k vyprávění. Třináct Šíleně smutných povídek je třináct příběhů, které mají ve svém vyznění smutek, někdy úplně konkrétní a hmatatelný, jindy spíše mlhavý a neurčitý, ale mnohé jsou i tak docela veselé, ironické a plné paradoxů. Všechny povídky jsou napsané více než minimalisticky, a přitom je v nich všechno: touha po lásce, přijetí, tichu, přátelství, vnitřním míru anebo alespoň klidu ve zpustošeném nebo jen úplně vyhaslém manželství, stejně jako odhodlání překonat těžkou, tragickou nepřízeň osudu. Tereza Boučková vstupuje do cizích životů jednoznačně a nekompromisně. Zdá se, že všechno, co nám pohledem jiných zaujatě a vášnivě vypráví, se stalo jí. Přitom jsou to docela obyčejné příběhy docela obyčejných lidí.
Superpérák je novela o chlapci Ptáčníkovi, který se narodil s neuvěřitelným přirozením – které se však ve svém osamělém životě nenaučil používat. Ta doba přichází až ve chvíli, když se na chorovském gymnáziu seznámí s Karolínou; dívkou, která zná nejen klíč k využití jeho pozoruhodného anatomického daru, ale i tajemstvíjeho existence v tomto zvláštním světě. Náhle se z něj stává sexuální mašina schopná uspokojit kohokoli a kdykoli. Na scéně je ovšem ještě spolužačka Barborka, do které je doopravdy zamilovaný. Superpérák je nekompromisní, brutální a vtipný ponor do hlubin frustrované duše; inspiruje se estetikou francouzských avantgardních komiksů, postmoderní filozofií, náboženským hnutím New Age a japonskou pornografií. Je to příběh o lidském potenciálu, který byl potlačován příliš dlouho. Důsledky jsou devastující a dalece překračují pozemské životy zúčastněných. Uvnitř každé zářící komety je jeden černý šutr; a ten může přinést jak život, tak smrt. Autor se v této „severočeské Pulp Porn Fiction“ záměrně vysmívá popkulturním stereotypům a úspěšně nabourává běžné představy o literárním díle.
Mapa Anny je nový povídkový soubor Marka Šindelky, nositele Magnesie Litery za prózu z roku 2012. Objektem autorova pozorování jsou opět vztahy: nebezpečné, zničené, vyhořelé, vyčpělé. Povídky jsou zároveň intimnější a přímočařejší, jsou smyslné i smyslové. V silných textech nahlížíme do vztahů, které byly kdysi krásné, aleuž nejsou, anebo se nedařily od počátku, ale aktéři o tom neměli ani tušení.
Mé jméno je Světlana Allilujevová. Narodila jsem se 28. února 1926. Můj otec zemřel roku 1953. Jmenoval se Josif Stalin. Jediná dcera sovětského diktátora měla až neuvěřitelný osud. V šestnácti se zamilovala do židovského lékaře, kterého její otec poslal do gulagu. Roku 1963 se vášnivě zamilovala do indického komunisty, a když si po jeho smrti prosadila, že s jeho popelem odjede do Indie, požádala na ambasádě USA o politický azyl. V Americe zbohatla na své slavné knize Dvacet dopisů příteli, o všechno ji ale obrala náboženská sekta. Musela se skrývat nejen v USA, ale i v Eropě. Zemřela roku 2011 ve Wisconsinu. Biografický román Moniky Zgustové je originální, napínavý a plný zvratů.
Román Život je nádherný svým způsobem završuje volný a předem neplánovaný triptych jednoho příběhu: v Indiánském běhu se vše začíná, v Roku kohouta graduje a Život je nádherný ho uzavírá, končí. Tak jako se o předešlém díle mluvilo jako o autobiografickém, i zde bychom takovou stopu snadno vysledovali. Spisovatelka popisuje svůjkaždodenní život v době od Štědrého dne roku 2010 do 23. prosince roku 2011. Píše o svých nejbližších a jejich a svém zápasu s nemocí maminky, píše o odlidštěné úřednické mašinerii, se kterou se nemíní smířit, píše o svých synech a jejich svobodné cestě životem, citlivě vnímá a reflektuje literaturu, film a divadlo. Vymezuje se proti některým politickým figurám, komentuje činy okresních politiků stejně jako prezidenta země, naši současnost konfrontuje s časem disentu a tvoří tak jedinečnou kroniku naší doby.
Hrdinou románu je bezejmenný dospívající chlapec. Ocitá se v cizí zemi uprostřed Evropy, která v jeho očích vypadá jen jako systém plotů, dálničních nadjezdů, železničních koridorů a logistických skladišť. Neznámé území, které se vůči němu staví zcela odtažitě a nepřátelsky. Putuje chladným zimním světem, skutečný životje mu zapovězen, pohybuje se jako stín na periferii krajiny i společnosti. Pokouší se dostat do města na severu, kam mířil se svým starším bratrem Aamirem. Během cesty se vinou převaděčů rozdělili, kluk zůstal sám a ze všech sil se snaží nalézt k bratrovi – poslednímu blízkému člověku – cestu. Svět, v nějž dříve doufal, vidí už jen jako nekonečný koloběh výroby, ve kterém člověk a lidství nemá místo: produkce automobilů, produkce masa v jatečních továrnách, strojová produkce zábavy a informací, instantní vytváření obrazu světa, produkce strachu.
Jméno Nabokov znají všichni, hlavně díky Lolitě. Považujeme ho za klasika moderní literatury, jeho díla tvoří kánon – a také kult. Monika Zgustová přibližuje čtenářům jeho osobnost spisovatelskou, ale také lidskou. V novele Revolver v kabelce sledujeme spisovatele v Cannes roku 1937, kdy váhal mezi dvěma ženami, sledujeme ho ve švýcarském Montreux o čtyřicet let později, v roce jeho smrti. Ve dvou životních etapách pozorujeme jeho manželku Veru, která Vladimira přežila o čtrnáct let. Zgustová píše jeho portrét s lehkostí, grácií a suverenitou – a rovněž s úctou vůči Nabokovově dílu.
Tereza Boučková píše fejetony přes dvacet let. Výběr toho nejlepšího v knížce s výmluvným názvem Závod s časem tvoří fejetony z knihy Jen tak si trochu schnít a dále texty psané pro deník Metro a časopis Reportér.