Tři příběhy, strhující osudy výjimečných žen z uplynulého století tvoří tuto knihu o velikosti lásky a vášně, o kráse a tragice života. Příběhy Vévodkyně z Alby, Boženy Němcové a Niny Berberové.
Monika Zgustová v díle na pomezí románu a literatury faktu Oblečené k tanci na sněhu zachycuje autentická svědectví devíti „silných, vnímavých a statečných“ žen, které se dostaly do spárů jednoho z nejděsivějších totalitních režimů lidských dějin, a přece se nezlomily a dokázaly se vrátit do alespoň zčásti normálního života. Zgustové hrdinky líčí nejen své děsivé zkušenosti s prostředím stalinských lágrů, ale také strázně onoho „návratu do civilu“, jenž byl nejednou stejně nesnadný jako pobyt v místech s běžným lidským životem skoro neslučitelných. Všechny se shodnou na tom, že přežily zejména díky skutečnosti, že se upnuly na literaturu a poezii a nalezly krásu i ve zcela odlidštěných podmínkách a že jim pobyt v táborech pomohl si uvědomit, jaké hodnoty jsou skutečně důležité. Drásavému tématu navzdory je kniha oslavou života a vyznívá pozitivně v tom smyslu, že i takto drastickou zkušenost je možné přežít.
Prolog novely se odehrává v současném Rusku, ale už po několika stránkách se přesuneme do horkého Španělska. Novela fascinuje svou exotickou i erotickou atmosférou, scénami mučivého čekání a očekávání, leckdy zklamaného, napínavým líčením vztahů mezi jedním mužem z Východu a dvěma tajemnými ženami.
Před třiceti lety rodina musela uprchnout před totalitou a „normalizací“. Od té doby je vztah jejích členů poznamenán vším, co exil navždy zlomil. V průběhu let si všichni znovu vybudovali své životy, i když na různých kontinentech, s vědomím, že nejsou odnikud. Vzdálenost, málo času, který spolu sdílejí, a rozdílná realita, v níž žijí, jejich pouta oslabily. Když dcera letí přes oceán, aby se možná naposledy setkala se svou matkou, přezkoumává životy obou a hledá pochopení. A po příletu ji čeká ještě nejedno překvapení, které ukáže, že konec života může být tím nejintenzivnějším, nejhlubším a nejkrásnějším okamžikem, jaký lze prožít.
Jméno Nabokov znají všichni, hlavně díky Lolitě. Považujeme ho za klasika moderní literatury, jeho díla tvoří kánon – a také kult. Monika Zgustová přibližuje čtenářům jeho osobnost spisovatelskou, ale také lidskou. V novele Revolver v kabelce sledujeme spisovatele v Cannes roku 1937, kdy váhal mezi dvěma ženami, sledujeme ho ve švýcarském Montreux o čtyřicet let později, v roce jeho smrti. Ve dvou životních etapách pozorujeme jeho manželku Veru, která Vladimira přežila o čtrnáct let. Zgustová píše jeho portrét s lehkostí, grácií a suverenitou – a rovněž s úctou vůči Nabokovově dílu.
Mé jméno je Světlana Allilujevová. Narodila jsem se 28. února 1926. Můj otec zemřel roku 1953. Jmenoval se Josif Stalin. Jediná dcera sovětského diktátora měla až neuvěřitelný osud. V šestnácti se zamilovala do židovského lékaře, kterého její otec poslal do gulagu. Roku 1963 se vášnivě zamilovala do indického komunisty, a když si po jeho smrti prosadila, že s jeho popelem odjede do Indie, požádala na ambasádě USA o politický azyl. V Americe zbohatla na své slavné knize Dvacet dopisů příteli, o všechno ji ale obrala náboženská sekta. Musela se skrývat nejen v USA, ale i v Eropě. Zemřela roku 2011 ve Wisconsinu. Biografický román Moniky Zgustové je originální, napínavý a plný zvratů.
Tichá žena je autorčin první velký román v tom nejlepším slova smyslu, v soudobé literatuře až nezvykle široce rozkročený, v němž sledujeme dramatické osudy aristokratické hrdinky téměř celým uplynulým stoletím. Nejenom rozpětí v historickém čase, plném nadějí i lidských tragedií, ale také rozpětí v prostoru světa je určující pro toto dílo. Tíživé téma emigrace nás uvádí do jeho téměř nejkrajnějších částí: od Sibiře po Nový svět. Sibiř, otcovo vyhnanství v lágru, Amerika, místo, kde se jeho syn snaží založit nový nebo jiný život, když sem po ruské invazi odešel za možností pracovat. Hrdinka románu prožívá šťastná léta jenom ve svém mládí. Její setkání s ruským malířem, který uprchl do Československa, je pak až symbolické. Od té chvíle se vedle emigranta jako by tichá žena stala také vyhnancem. Existenciální rozměr románu nás staví před věčnou a věčně tísnivou otázku po smyslu a směřování života.
Románový životopis Bohumila Hrabala (1914 1997) vznikl ještě za jeho života; čtyři roky se Zgustová s Hrabalem setkávala a naslouchala jeho vyprávění, a tak nás provází jeho dětstvím a mládím, meziválečným obdobím v Nymburce, druhou světovou válkou, prvními roky po komunistickém převratu ve slévárnách na Kladně a ve Sběrných surovinách v Praze. Zároveň dává nahlédnout do prvních Hrabalových básnických pokusů, do jeho nitra v době slávy v šedesátých letech i v pozdějším období depresí. Vzpomínkami Hrabalovými, jeho přátel i jeho odpůrců, ale především vlastním vyprávěním autorka vykreslila pozoruhodný portrét spisovatele, který zavrhuje jakékoli kázání či moralizování a jehož dílo se stalo jedinečným poselstvím nejen pro českého čtenáře. Kniha vychází při příležitosti 90. výročí Hrabalova narození a je doplněna unikátními, většinou dosud nepublikovanými fotografiemi.
Novela Zimní zahrada exponuje intimní život hrdinky mezi dvěma muži na pozadí "velkých dějin". Příběh se odehrává v rozpětí několika desetiletí - do invaze, za normalizace, po převratu. Vypravěčka Eva má silné umělecké cítění a prožívá napětí mezi svým vnitřním světem a proměnami doby, jež jí znemožnila studia a uplatnění. Ze dvou nápadníků je jí bližší malíř a hudebník Karel, ale jejich vztah nedojde naplnění, zatímco druhý, bezcharakterní kariérista Milan, si ji paradoxně k sobě připoutá
Publikováno:2008
ISBN:978-80-207-1264-6
Žánry autora žánry ze všech knih autora
Štítky publikací z knih autora
Na tomto webu používáme cookies pro personalizaci reklam a analýzu návštěvnosti.