Svět na druhý nádech

Nazýval jsem lidi z té ulice Neviditelní. Uměli se ztratit v davu, i když nikdo nebyl poblíž. Dokázali se vcítit do rozhovoru a pak být zapomenuti, jako by nikdy nemluvili. Žili odděleně od ostatních, přesto byli všude kolem nás. Pak se ale stalo něco, co jejich přezdívku učinilo skutečností. Prostě zmizeli a jejich ulice ze dne na den zela prázdnotou. Odešli dobrovolně, nebo se stalo něco zlého? Bylo to vůbec možné, tady ve střední Evropě, na začátku nového století? Pronásledovala je minulost, nebo je zasáhla současnost? Nevěděl jsem. Byli pryč. Přesto po nich něco zůstalo. Někdo. A také já, který jsem se rozhodl přijít na to, co se s Neviditelnými stalo.