Děti Arbatu

Autor, sám vyrůstající na Arbatu, vložil do některých postav autobiografické prvky. Román se pokoušel vydat od roku 1966, ale až v roce 1987 vyšel v časopisu Družba narodov. Vzbudil živou diskusi o tom, zda má být minulost otevřeně přiznána, nebo utajována ve jménu ideologie. Zatímco ti, kteří byli represemi zasaženi, román přijali s nadšením a nadějí, jiní, hrdí na své válečné a pracovní úspěchy, k němu přistupovali skepticky. Mladší generace však touží po pravdě. *Arbatské děti* odhalují společnost, v níž jedinou společnou věcí pro různé lidi je mládí a místo bydliště. Postava Saši P. ztělesňuje typické rysy sovětské mládeže 30. let – budovatelský elán, komunistické nadšení, morální čistotu a víru ve stranu a Stalina. Tato generace se bez váhání hlásila do armády a obětovala svůj život. Právě tito lidé, kteří vnímali své poslání upřímně, trpěli represemi, které byly důsledkem atmosféry kultu osobnosti, v níž se dařilo kariéristům a demagogům. I drobné prohřešky se mohly stát podnětem k rozsáhlým politickým procesům s tragickými následky, jako byla smrt nebo vyhnanství na Sibiř. Protikladem k této morální čistotě je postava Jury Šaroka, který z nepřátelského postoje k režimu oportunisticky přechází do jeho služeb a stává se nástrojem represe. Kniha obsahuje doslov Miroslava Zahrádky (s. 579–586).