Armagedon aneb Jak skončil boj s ďáblem

Poté, co se uzavřel život Kurta Vonneguta, mohlo by se zdát, že se uzavřelo i jeho dílo a že toto dílo je vcelku známé i českému čtenáři. A přece lze v autorově pozůstalosti nalézt kratší práce, které se často vyznačují stejnou svěžestí jako jeho romány. Přítomný výbor povídek, aforismů a drobných kreseb, v uspořádání a spředmluvou Vonnegutova syna Marka, ve valné většině propojuje téma války, ať už té skutečné, kterou Vonnegut zažil na vlastní kůži kousek od našich hranic, anebo různých vybájených válečných střetů budoucnosti či daleké minulosti. Ale stejně jako v jeho nejslavnějších románech ani zde nejde autorovi o líčení válečných hrůz v jejich syrovosti; daleko spíše ho zajímá, jak absurdní a směšné situace vznikají i v krajních podmínkách, jak hloupost, nabubřelost či bezmezné ambice ovládají jedince za války právě jako v míru. Schopnost citlivě rozeznat a se svéráznou ironií zobrazit tyto odvěké lidské vlastnosti jsou pak vlastní všem textům bez výjimky, ať už se odehrávají v kterékoli době a ať je jejich charakter sebefantastičtější. Prostupující i autorův text poslední, zcela nebeletristický: totiž jeho projev k občanům města Indianapolisu při příležitosti vyhlášení roku 2007 rokem Kurta Vonneguta. Je příznačnou vonnegutovskou ironií osudu, že tento slavností projev už autor sám přednést nestihl.