Fichte ve svém systému transcendentální filosofie se vrací k hlavním myšlenkám Kantovy kritické filosofie a snaží se je nově uchopit. Tato snaha o nové základy Kantovy kritiky vede k originálnímu rozpracování představy aktivního, sebeuvědomujícího si Já a k zdůraznění role obrazotvornosti jako klíčového prvku, který umožňuje lidskou zkušenost s vnímáním světa v čase, prostoru a v souladu s kategoriemi. Fichte tak nejen prohlubuje Kantův náznak transcendentální obrazotvornosti, ale také předjímá filosofické pozice, které později rozvíjeli myslitelé jako Deleuze nebo Sartre.