Winckelmann / Sběratel. Texty o umění a jeho vnímání

V osmé knize autobiografie Báseň a pravda popisuje Goethe všeobecnou úctu, které se Johann Joachim Winckelmann těšil v Německu během jeho mládí, a také šok z Winckelmannovy náhlé smrti. Goethe však Winckelmannův kult nevytvořil, ale spíše v něm dozrával v intelektuálním prostředí, které již bylo Winckelmannem prosyceno. Co přesně na Winckelmannovi vzbuzovalo obdiv? Především jeho vědecký přínos – nové „objevení“ antiky. Winckelmann posunul pozornost od latinského starověku k řeckému, od studia antiky pouze z literárních zdrojů k rovnému zhodnocení uměleckých děl. Důležitá byla i jeho snaha o zkoumání antiky přímo na místech, kde vznikla a kde se nejlépe dochovala. Vytvořil také první systematický přehled vývoje antického umění, který je dodnes základem pro další studium. Tyto myšlenky načrtl již ve svých Myšlenkách o napodobování řeckých děl v malířství a sochařství (1755, rozšířeno 1756) a plně rozvinul v Dějinách umění starověku (1764), čímž se stal zakladatelem klasické archeologie a dějin umění. Winckelmann však působil na své současníky i jako veřejně známá osobnost. Byl mužem, pro kterého antika nebyla jen předmětem vědeckého zájmu, ale celoživotní vášní. Díky píli a odhodlání se dokázal vypracovat ze syna chudého ševce z braniborské Staré Marky na uznávaného učence, pohybujícího se ve vlivných římských kruzích. Snažil se antiku nejen studovat, ale i žít. Představoval se světu jako ztělesnění antického ideálu. Pro Winckelmanna byla „antika“ prakticky synonymem pro „krásu“ a „žít antiku“ znamenalo hledat, prožívat a stavět krásu nade všechno – a to jak v umění (zejména antickém, ale i v dílech, která se jím inspirovala), tak v lidech. Winckelmann ve svých Myšlenkách o napodobování řeckých děl v malířství a sochařství zdůrazňoval, že výjimečná krása řeckého umění byla umožněna tím, že sami Řekové byli krásní lidé a krásu si vysoce cenili. Tento Winckelmann – vědec, apoštol antiky a vlastně „antická osobnost“ – byl v osvícenské a klasicistní éře v Německu ctěn jako ideální lidský typ. Herder v roce 1781 napsal, že i kdyby Winckelmann nezanechal žádné písemné dílo, jeho život, dopisy a osud dokazují, že byl mimořádným člověkem. Právě tento Winckelmann je hrdinou Goethova spisu.