Stále kinema

Kinematografie se ukázala jako nejvýznamnější médium minulého století, zvláště v jeho první polovině. To se projevuje i rostoucím zájmem o počátky filmové teorie, k níž přispěli i čeští autoři, kteří často předjímali světový vývoj, ale v zahraničních přehledech jsou opomíjeni. Tato antologie sleduje proměny českého myšlení o filmu v letech 1904 až 1950 – od vzniku hraných filmů a veřejné debaty o jejich významu až po zrušení Československého filmového ústavu, poslední baště svobodného filmologického bádání v době stalinismu. První polovina 20. století představuje období formování a rozkvětu kinematografie. Zpočátku se film řadil mezi různé technické novinky, později se stal masovým médiem a nástrojem propagandy. Psaní o filmu tehdy nebylo běžnou součástí kultury ani akademického bádání, ale aktivně ovlivňovalo, jak společnost nové médium chápala a hodnotila. Autoři pocházeli z různých oborů – od estetiky a kritiky po lingvistiku, režii, hudbu, poezii, architekturu a sociologii. Někteří z nich, jako Karel Čapek, Karel Teige, Alexander Hackenschmied, Jan Mukařovský, Roman Jakobson, Petr Bogatyrev a Jan Evangelista Purkyně, dosáhli mezinárodního uznání. Další, jako Josef Bartuška, Miloš Weingart a Arne Hošek, jsou známi spíše odborníkům. Cílem této knihy není oslavovat známé osobnosti ani objevovat zapomenuté, ale představit komplexní obraz psaní o filmu jako pole střetávajících se vlivů a zájmů, kde vznikaly novátorské myšlenky, které řadí českou filmovou kulturu do světového kontextu. Tyto myšlenky jsou výsledkem spojení vlivů ze západní i východní Evropy, z různých tradic a oborů. Ačkoli se diskuze často točily kolem otázky umělecké hodnoty filmu, kinematografie nabízí jedinečnou možnost propojit umělecké teorie s vývojem techniky, masové kultury a kulturní politiky. Antologie se proto zaměřuje na texty, které souvisejí s proměnami filmu jako média, kulturní formy a sociální instituce. Většina textů nespadá do kategorie akademické teorie, ale představuje širší spektrum psaní, které propojuje diskurz o filmu s hlavními silami modernity. Texty reflektují film jako prostředek výchovy, nový formální vzor pro umění, nástroj ideologického boje či specifický systém označování. V první polovině 20. století byl film vnímán jako médium, které boří kulturní hierarchie a radikálně mění vnímání času a prostoru. Vybrané texty tyto transformace nejen dokumentují, ale jsou jejich součástí – jako symptomy a aktéři.