Spisy *Soliloquia* (Samovravy) a *De immortalitate animae* (O nesmrteľnosti duše) vznikly v době zásadní proměny sv. Augustína a ukazují, jak se jeho myšlení vyvíjelo. Odrážejí problémy, které ho tehdy zaměstnávaly. Obě díla nám představují Augustína jako člověka hluboce zaujatého otázkami věčnosti a „čtvrtého rozměru“ lidské existence. U takových textů je přirozené hledat souvislost mezi dílem a osobností autora. Můžeme sledovat Augustínovu snahu o spásu a jeho osobní boj o ni, jeho cestu od pochybností filozofů k jistotě moudrosti. Augustínova úvaha, navazující na platónskou filozofii, v podstatě říká: Pokud pravda existuje, musí být věčná. Vše, co je s ní spojeno, musí být také věčné. Matematika a logika jsou pravdivé a spojené s rozumem. Rozum je neodlučitelně spojen s duší. Z toho vyplývá, že duše je věčná. Přeložily a úvodní studii napsaly Jozefa Artimová a Katarína Šotkovská.