Příliš hlučná samota

Haňťa, protagonista novely Příliš hlučná samota, pracuje třicet pět let ve skladišti starého papíru, kde obsluhuje starý lis. Z hromad vyřazených materiálů vyhledává cenné knihy, které si uchovává a čte, čímž se nevědomky vzdělává. Novela je podána jako Haňťův vnitřní svět, strukturovaný jako sonáta s opakujícími se tématy. Čtenář poznává Haňťovy vzpomínky na první lásku, Mančinku, i na cikánku Ilonku, která zahynula v koncentračním táboře. Sledujeme jeho každodenní práci s papírem, jeho zálibu v pivě, jeho úvahy inspirované filozofií a jeho touhy po zaslouženém důchodu, do kterého by si chtěl vzít i svůj starý lis. Pro Haňťu je práce posvátným úkonem a slisovaný papír vnímá jako umělecké dílo ukrývající duchovní poklady. Moderní, bezduchá a sterilní sběrna, kterou navštíví, ho naplňuje hrůzou. Proto je jeho přeřazení do sběrny čistého papíru, kde už nebude moci objevovat staré knihy, tak zoufalé, že ho dovede až na pokraj sebevraždy.