Životopisy římských císařů vždy poutaly pozornost čtenářů, ať už v době jejich vlády, nebo v pozdějších dobách. To měl na mysli autor sbírky Historia Augusta, který kolem konce 4. století nebo na počátku 5. století napsal životopisy císařů, jejich nástupců i těch, kteří se o trůn pokoušeli, od Hadriána až po Numeriana a Carina. Jeho cílem nebylo jen přesně zaznamenat minulost, ale především zaujmout čtenáře poutavým vyprávěním a fiktivními dokumenty. Nenápadně tak prosazoval své představy o ideálním uspořádání říše a rozdělení moci. Podle něj měl Řím přirozené právo vládnout světu, zatímco ostatní národy se mu měly podřídit. Základem římské síly měla být shoda císaře a senátu a věrnost tradičním římským bohům.
Když však autor psal, situace byla jiná. Řím už nebyl hlavním městem říše a senát ztratil svůj vliv. Císaři byli křesťané a na dvorech se prosazovali cizinci, zejména Germáni. Proto autor své názory neproklamoval otevřeně, ale skrytě je vkládal do popisované minulosti, aby tak oživoval jejich význam. Jeho pohled na události v období krize a následné stabilizace říše v letech 235–285 n. l. nám tak umožňuje nahlédnout do myšlení pozdně římských tradicionalistů a pochopit, jak obtížně se prosazovali v měnící se době.