Portréty světovládců I

Životopisy římských císařů, od Hadriana po Alexandra Severa, byly ve starověku i později velmi oblíbené. Velký zájem o tento žánr vzbudil Gaius Suetonius Tranquillus svými Životopisy dvanácti císařů. Jeho dílo čtenářům přinášelo nejen oficiální informace o vládcích, ale i zajímavé pověsti a drby. Suetonius skončil životopisem Domitiana, pravděpodobně proto, aby se vyhnul psaní o svých současnících. Jeho práce inspirovala další autory, kteří se těšili stejné oblibě. Ve středověkých rukopisech se dochovala sbírka životopisů, která na Suetonia navazuje, ale rozšiřuje ji o životy následníků trůnu, spoluvladařů a dokonce i uzurpátorů. Tato sbírka je připisována šesti autorům z doby Diocletiana a Konstantina. Nicméně bližší analýza ukázala, že za těmito jmény se skrývá jediný autor, který žil až na konci 4. století, případně na počátku století následujícího. Tato sbírka začíná životopisem Hadriana a končí životopisem Carina. Autor do svých popisů vkládá i vlastní názory na ideálního vládce, otázky nástupnictví, postavení senátu a jeho vztah k císaři. Svou práci zpestřuje mnoha anekdotami a pikantními detaily, které však nemusí být vždy historicky přesné. Přitažlivost díla zvyšuje i osobnost autora, který byl zastáncem římského senátu a pravděpodobně jedním z posledních pohanů v křesťanském Římě. Tato skutečnost byla jedním z důvodů, proč se skrýval pod anonymitou. První díl Portrétů světovládců se věnuje římským císařům vládnoucím v letech 117 až 235 n. l.