Pascalovské meditace

Kniha Pascalovské meditace z roku 1997 je klíčovým teoretickým dílem francouzského sociologa Pierra Bourdieua (1930–2002). V této práci se Bourdieu snaží kriticky zhodnotit a shrnout základní principy, které formovaly jeho dosavadní výzkum. Základem jeho úvahy je kritika „scholastického myšlení“, tedy snaha odhalit sociální předpoklady, které umožňují veškerou intelektuální činnost. Nejdůležitějším z těchto předpokladů je volný čas, osvobozený od každodenních praktických potřeb. Bourdieu tvrdí, že profesionální myslitelé, včetně filozofů, si často nejsou vědomi vlivu svého společenského postavení a mylně považují své pohledy za univerzální. To vede k různým omylům a zkreslením, zejména k nepochopení logiky každodenní praxe a k přílišnému zdůrazňování intelektuálních aspektů lidského života. Ve své „negativní filozofii“ Bourdieu tyto filozofické omyly vyvrací a zároveň představuje vlastní pojetí člověka, které vychází z jeho sociologických zjištění. Zaměřuje se přitom na ty aspekty lidské existence, které jsou pro scholastické myšlení obvykle skryté, například na roli těla při učení a poznávání, historickou proměnlivost rozumu nebo na otázky moci a násilí.