Thomas Mann v této eseji vyjadřuje svůj obdiv k Čechovovi. Popisuje, jak ho zpočátku zastínili velcí autoři jako Balzac a Tolstoj, a jak teprve později ocenil Čechovův umělecký přínos. Mann si váží tohoto velkého, a přesto nenápadného spisovatele, který i přes svůj ironický pohled na vlastní úspěch a hluboké pochybnosti o hodnotě své tvorby pilně psal a snažil se „ubavit ubohý svět“ svými povídkami. Věřil, že pravda a humor mohou působit na lidskou duši osvobozujícím způsobem a připravit svět na lepší, spravedlivější život, který bude více respektovat lidského ducha.