Druhá kniha Ireny Douskové je působivá svou zhuštěnou melancholií, údernou obrazností a jazykovou hravostí, která zkoumá zapomenuté kouty osobních i společných vzpomínek. Autorka precizně vyvažuje rozum a cit, což se projevuje i v jejích krátkých, výmluvných básních, například: „Odevšad táhne / Zašel na jedno / Psi štěkají / Stara panna jde dál“. Milan Ohnisko