Bez Karkulky

Irena Dousková napsala sbírku Bez Karkulky, jakoby inspirovaná třináctou komnatou, do které bych se, i přes lákavý verš, nevydala. Její básně sice obsahují odlehčený humor, ale zároveň v nich pulzuje trvalá úzkost z podivného a nemilosrdného světa, do kterého se bez pozvání ocitáme a ze kterého jsme nakonec bezmocně vyvrhováni – a nikdo neví proč a kam. Tato úzkost není jen osobní, ale i soucitná, jak dokládá verš o návratu do bodu nula, poznamenaného tragédií. Dousková je však také básnířkou, která neztrácí naději: i když se zdá, že je vše ztraceno, nebo dokonce odsouzeno, odmítá přestat věřit.