Nádherná smrť v Altaji

Bůh nezapisoval zákony do knih, ale do srdcí. Vy stavíte chrámy ve městech, my je máme všude kolem sebe – lesy a louky jsou naším posvátným prostorem. Vy do chrámů nosíte, my přijímáme. U vás se obchoduje, u nás se poznává. Ve vašich chrámech se pronáší řeči jen k sobě, v našich se vede rozhovor s každou rostlinou, každým zvířetem, každým motýlem. Ve městech se každý soustředí na sebe, na své cíle a úspěchy, a tím se od ostatních odděluje. Rozum nás rozděluje, srdce spojuje. Ty jsi ve mně a já v tobě, bez sebe jsme nic. V lese je člověk součástí celku, musí s přírodou rozumět, protože přežít mohou jen v jednotě. Je to jako symfonie – jediný tón ti nic neřekne, ale když se tóny spojí, pochopíš jednotu. Člověk najde své místo jen tehdy, když se zjednotí se svou duší. Nezáleží na tom, zda ses narodil na Aljašce a zemřeš na Sahaře. Vždy je to tvé pravé místo. Každá životní situace je ta nejlepší, protože jiná není. Není důležité, aby byl člověk v Altaji, ale aby byl Altaj v člověku. Život je tanec, který začíná narozením a končí smrtí. Na začátku si život vybere za partnerku smrt a vede ji až do konce. Tam se role obrátí a smrt vede život dál. A tak tančí, dokud oba nesplynou v jedno, dokud nezmizí rozdíly, dokud život nebude smrtí a smrt životem.