Město v slzách / Samá láska / Svatební cesta / Slavík zpívá špatně / Poštovní holub

V knize Na vlnách TSF se mohlo zdát, že Jaroslav Seifert je umělec, který s vášní vytváří oslnivé, ale pomíjivé obrazy, jež přeměňují životní podněty v bohaté básnické vyjádření. Tyto obrazy sice nemusí silně oslovit city, ale okouzlují smysly. Seifert však není v podstatě umělcem, který čerpá z povrchních dojmů. Je spíše básníkem, který se v životě pomalu vyhledává a ujasňuje si svou citlivost. Krása pro něj není projevem sebe sama, ale postupně se zraňuje na hranicích životních zkušeností. Nepíše poezii, která by byla nezávislá a svobodná, ani se nezabývá věcmi bez morálního zájmu. Báseň není pro něj pouhou hrou fantazie. Tento lyrik, který se ve své třetí knize posunul od proletářské poezie k čisté hře fantazie, se v posledních letech vrací k poezii, která má kořeny v reálném životě. Věnuje se meditaci, dlouhým vnitřním pochodům, váhavé osobní zpovědi a vztahu člověka ke světu. Tím, že dává lidskému obsahu formu své poetické tvorby, Seifert našel sám sebe jako básník.