Dvojník a jiné prózy

Již v raných prózách Dostojevského z let 1846–1848 lze nalézt zárodky všech charakteristických rysů jeho umění a základních směrů jeho budoucího vývoje. Jeho spojení s Gogolem a novou ruskou literární tradicí je zřejmé nejen ve volbě témat a prostředí, ale i v uměleckých prostředcích, zejména v satirikách. Podobně jako Gogol se Dostojevskij zaměřuje na dosud přehlížený svět „ponížených a uražených“ – chudých úředníků a obyvatel petrohradských sklepů a podkroví. Jeho postavy však častěji než Gogolovy podléhají vlivu prostředí, propadají duševní nerovnováze a někteří končí v šílenství. Tato zvýšená citlivost v nich často probouzí zlé sklony, ale ještě častěji silný soucit s osudem druhých. Na tomto novém pojetí křesťanské lásky pak staví i jeho pozdější tvorba. Tyto rané prózy jsou proto klíčové pro pochopení Dostojevského díla, ukazují nám autora, který sice ještě není plně formovaný, ale už má jasně definované rysy – od sociálně zaměřeného realismu *Chudých lidí* až po mysticky podmaněný styl *Dvojníka*.