Dědečkova věta

podnázev: aneb Vůně čerstvých pilin, chleba a medu Tato kniha je kronikou školního pololetí roku 1945, jak ji pojmenoval Zdeněk Pošíval. Autor si kroniku psal od dětství a v dospělosti ji s oblibou četl rodině a přátelům. Vzpomíná v ní na dobu, kdy jako osmiletý chlapec trávil čas s maminkou na pile v Radňově. Po únorovém bombardování Prahy ji tam tatínek poslal do bezpečí k dědečkovi Jindřichu Hessovi. Zdenda do Radňova jezdil s maminkou pravidelně na prázdniny, ale rok 1945 byl výjimečný. Probíhala válka a autor zažil i bombardování v okolí svého domova, na které nikdy nezapomněl. Přestože se do Radňova vracel každý rok, už nikdy tam nestrávil tak dlouhou dobu v kuse jako právě v roce 1945. Autor si zvláště pamatuje jednu dědečkovu větu z konce války. K ní se vracel po celý život a postupně si uvědomoval její hlubší význam. V posledních měsících života se k dědečkovu poselství stále vracel a zamýšlel se, zda se mu vždy dařilo podle něj žít. Občas o tom pochyboval, jako každý citlivý člověk. Autor si přál, aby se dědečkova věta, pronesená v době plné zla, nenávisti a šílenství, dostala k více lidem jako návod, jak se chovat k druhým.