Kníže mečů

Žili jsme v dobách zářivých jako oceány světla, v dobách bronzových zvířat, která létala mezi městy vznášejícími se pod samotným nebem. Rozsáhlé pláně naplňovalo bučení stád dobytka mohutnějšího než hrady a mladá zvířata se shlukovala u temně proudících řek. Byla to doba bohů, jejichž vliv se projevoval ve všem, doba obrů chodících po vodě, trpaslíků bez rozumu a beztvarých stvoření, jež mohla vyvolat neopatrná nebo zasněná mysl a která odcházela jen za cenu utrpení či kruté oběti. Vládla magie, zjevení a proměnlivá příroda, doba nemožných paradoxů, které mohly člověka dovést k šílenství – přání se plnila, nebo se naopak měnila v jejich protiklady, a noční můry se stávaly skutečností. Byla to doba podivná a temná, doba Zákona Měsíce. V té době vymírali Vadhaghové a Nhadraghové, věční nepřátelé, a na světě se objevil Člověk, otrok strachu. Netušil, že většina jeho utrpení a bolesti pramení z pouhé skutečnosti jeho vlastního narození. Byla to jedna z mnoha ironií osudu, které provázely člověka, jenž sám svou rasu nazýval „Mab-deni".