Čekání na Godota

Dva tuláci, Estragon a Vladimír, se potkávají na pustém místě a čekají na Godota, který jim má sdělit něco zásadního. Netuší však, zda mají čekat právě tam, v jaký čas, ani jestli mají čekat vůbec. Během čekání se zabavují nesmyslnými rozhovory, dohadují se, jestli budou pokračovat v cestě společně, a zkoumají své boty a klobouky, zda v nich nenajdou něco zajímavého. Jejich opakující se rutina, která se pravděpodobně táhne již dlouho, je narušena příchodem pána Pozza a jeho sluhy Luckyho. Čekání na Godota je považováno za klíčové dílo absurdního dramatu a právem. Hra se opírá o zdánlivě nesmyslné dialogy, které se přesto vzájemně propojují. Rozhovory Estragona a Vladimíra připomínají dětské hry se slovy, slovní hříčky a soutěže v urážkách. Důležitou roli hrají i scénické poznámky, které oživují představení bezúčelným, ale vizuálně poutavým chováním, jako je kontrola bot a klobouků, a minimalistickým provedením scény – opuštěná cesta a strom, pod nímž se hrdinové snaží zabavit myšlenkami na sebevraždu.