Huxleyho satirická antiutopie Konec civilizace (1932) je spolu se Zamjatinovou novelou My (1920) a Orwellovým románem 1984 (1949) jednou z prvních vizí budoucnosti, která domýšlí důsledky formujících se diktátorských režimů meziválečné Evropy. K napsání knihy vedly Huxleyho vlastní zkušenosti s Mussoliniho Itálií a zprávy ze Sovětskéhosvazu. Jeho vize budoucnosti se složitě a pevně strukturovanou společností, v níž je geneticky a psychologicky předem určeno postavení každého jedince, je sice velmi hořká a pesimistická, nicméně realita, zosobněná Hitlerem a Stalinem, byla ještě mnohem horší. Jak sám později přiznal: „Diktatura budoucnosti v mé představivosti byla mnohem méně brutální nežli budoucí diktatura výborně popsaná Orwellem." O stálé aktuálnosti této knihy svědčí to, že snahy o naplnění Huxleyho vizí – manipulace jedincem od samého jeho početí především – je možné vysledovat ve výrocích mnoha novodobých „inženýrů lidských duší" – jak u politiků s diktátorskými sklony, tak i u vědců, bádajících v podmínkách demokratických společností.
Huxleyho satirická antiutopie Konec civilizace (1932) je spolu se Zamjatinovou novelou My (1920) a Orwellovým románem 1984 (1949) jednou z prvních vizí budoucnosti, která domýšlí důsledky formujících se diktátorských režimů meziválečné Evropy. K napsání knihy vedly Huxleyho vlastní zkušenosti s Mussoliniho Itálií a zprávy ze Sovětskéhosvazu. Jeho vize budoucnosti se složitě a pevně strukturovanou společností, v níž je geneticky a psychologicky předem určeno postavení každého jedince, je sice velmi hořká a pesimistická, nicméně realita, zosobněná Hitlerem a Stalinem, byla ještě mnohem horší. Jak sám později přiznal: „Diktatura budoucnosti v mé představivosti byla mnohem méně brutální nežli budoucí diktatura výborně popsaná Orwellem." O stálé aktuálnosti této knihy svědčí to, že snahy o naplnění Huxleyho vizí – manipulace jedincem od samého jeho početí především – je možné vysledovat ve výrocích mnoha novodobých „inženýrů lidských duší" – jak u politiků s diktátorskými sklony, tak i u vědců, bádajících v podmínkách demokratických společností.
Autorova optimistická vize spravedlivého uspořádání společnosti, která svým občanům dává ideální podmínky pro rozvoj osobnosti. Huxley vydal tento protipól ke své negativní vizi Konec civilizace v roce 1962 po "dvaceti letech přemýšlení a pěti letech psaní".
Autorova optimistická vize spravedlivého uspořádání společnosti, která svým občanům dává ideální podmínky pro rozvoj osobnosti. Huxley vydal tento protipól ke své negativní vizi Konec civilizace v roce 1962 po "dvaceti letech přemýšlení a pěti letech psaní".
Z nepochopitelných důvodů dosud opomíjená kniha autora Mechanického pomeranče. V první části autor podrobuje důkladné analýze Orwellův román 1984, v druhé části pak nabízí vlastní beletristické zpracování Orwellova tématu. Burgessovy eseje a jeden román z roku 1978, podivně aktuální... Orwell, islám, odbory, jak se to rýmuje...
První díl (pův. vyd. 1974) vědeckofantastického, postapokalyptického románu norského spisovatele zobrazuje budoucnost osmimilionového velkoměsta, nad nimž se vznáší hrozba hospodářského civilizačního zániku. Na trhu se vzhledem ke katastrofálnímu nedostatku surovin objevuje stále více náhražkových potravin, služby fungují špatněnebo vůbec ne, ponížení, hrubost a surovost jsou pro obyvatele běžnou součástí života, všeobecná krize vrcholí. Bývalý architekt Allan Ung, jeho osmnáctiletá žena Lisa a pětiletý syn Boy odcházejí z města a usazují se ve starém přívěsu na obrovité skládce městských odpadků, stávají se robinsony na ostrově nakupeném ze zbytků umírající civilizace. Brzy nacházejí i přátele, stejné dobrovolné vyděděnce, jako jsou oni sami: bývalého doktora Fischera, který žije ve staré polorozpadlé vile na břehu zálivu, zamořeného chemickými odpady, obětavou a živočišnou děvku Mary Diamondovou a jejího příživnického ochránce Smileyho a nakonec i tajemnou dvojici „zahraničních dělníků“, Felixe a jeho němého bratra Run-Runa. Vytváří se svérázné společenství, řídící se vlastními nepsanými zákony, dokud i k nim nedorazí z umírajícího města zákony džungle.
Druhý díl (pův. vyd. 1976) vědeckofantastického, postapokalyptického románu norského spisovatele zobrazuje budoucnost osmimilionového velkoměsta, nad nimž se vznáší hrozba hospodářského civilizačního zániku. Na trhu se vzhledem ke katastrofálnímu nedostatku surovin objevuje stále více náhražkových potravin, služby fungují špatně nebo vůbec ne, ponížení, hrubost a surovost jsou pro obyvatele běžnou součástí života, všeobecná krize vrcholí. Bývalý architekt Allan Ung, jeho osmnáctiletá žena Lisa a pětiletý syn Boy odcházejí z města a usazují se ve starém přívěsu na obrovité skládce městských odpadků, stávají se robinsony na ostrově nakupeném ze zbytků umírající civilizace. Brzy nacházejí i přátele, stejné dobrovolné vyděděnce, jako jsou oni sami: bývalého doktora Fischera, který žije ve staré polorozpadlé vile na břehu zálivu, zamořeného chemickými odpady, obětavou a živočišnou děvku Mary Diamondovou a jejího příživnického ochránce Smileyho a nakonec i tajemnou dvojici „zahraničních dělníků“, Felixe a jeho němého bratra Run-Runa. Vytváří se svérázné společenství, řídící se vlastními nepsanými zákony, dokud i k nim nedorazí z umírajícího města zákony džungle.
Román 1984 George Orwella (1903–1950) předkládá obraz totalitní společnosti, v níž je jedinec jen dočasnou položku na seznamu, který lze kdykoliv změnit, přepsat či úplně vymazat. Na jedinci nezáleží, důležitá je MOC. Moc odosobnělá, respektive zosobněná imaginárním Velkým bratrem. Kniha bývá charakterizována jako dílo odhalující princip fungování totalitních režimů, čímž se donedávna mínily především režimy fašistické a komunistické. Jako varovný popis možného vývoje „západních“ společností byl zmiňován spíše román Aldouse Huxleyho Konec civilizace. Bohužel, jak naznačuje současný vývoj, Orwellova a Huxleyho vize se podivně proplétají. I dnes si nikdo nemůže být jist, kým, proč a jak bude odposloucháván, analyzován, zneužit, zmanipulován, převychováván či – prozatím jen společensky –„vypařen“. Není náhodou, že Orwellovu knihu, napsanou v roce 1948, zařadil časopis Time mezi sto nejvlivnějších knih vydaných od roku 1923. Kniha vychází v novém překladu Luboše Snížka, spolu s rozsáhlou esejí Milana Šimečky Náš soudruh Winston Smith.