Huxleyho satirická antiutopie Konec civilizace (1932) je spolu se Zamjatinovou novelou My (1920) a Orwellovým románem 1984 (1949) jednou z prvních vizí budoucnosti, která domýšlí důsledky formujících se diktátorských režimů meziválečné Evropy. K napsání knihy vedly Huxleyho vlastní zkušenosti s Mussoliniho Itálií a zprávy ze Sovětskéhosvazu. Jeho vize budoucnosti se složitě a pevně strukturovanou společností, v níž je geneticky a psychologicky předem určeno postavení každého jedince, je sice velmi hořká a pesimistická, nicméně realita, zosobněná Hitlerem a Stalinem, byla ještě mnohem horší. Jak sám později přiznal: „Diktatura budoucnosti v mé představivosti byla mnohem méně brutální nežli budoucí diktatura výborně popsaná Orwellem." O stálé aktuálnosti této knihy svědčí to, že snahy o naplnění Huxleyho vizí – manipulace jedincem od samého jeho početí především – je možné vysledovat ve výrocích mnoha novodobých „inženýrů lidských duší" – jak u politiků s diktátorskými sklony, tak i u vědců, bádajících v podmínkách demokratických společností.
Huxleyho satirická antiutopie Konec civilizace (1932) je spolu se Zamjatinovou novelou My (1920) a Orwellovým románem 1984 (1949) jednou z prvních vizí budoucnosti, která domýšlí důsledky formujících se diktátorských režimů meziválečné Evropy. K napsání knihy vedly Huxleyho vlastní zkušenosti s Mussoliniho Itálií a zprávy ze Sovětskéhosvazu. Jeho vize budoucnosti se složitě a pevně strukturovanou společností, v níž je geneticky a psychologicky předem určeno postavení každého jedince, je sice velmi hořká a pesimistická, nicméně realita, zosobněná Hitlerem a Stalinem, byla ještě mnohem horší. Jak sám později přiznal: „Diktatura budoucnosti v mé představivosti byla mnohem méně brutální nežli budoucí diktatura výborně popsaná Orwellem." O stálé aktuálnosti této knihy svědčí to, že snahy o naplnění Huxleyho vizí – manipulace jedincem od samého jeho početí především – je možné vysledovat ve výrocích mnoha novodobých „inženýrů lidských duší" – jak u politiků s diktátorskými sklony, tak i u vědců, bádajících v podmínkách demokratických společností.
Když jsou určité události podány určitými lidmi určitým způsobem, můžeme doufat, že na ně každý z nás získá určitý názor. Položíme-li tyto určité názory vedle sebe, zjistíme, že se do určité míry (tj. i diametrálně) liší. Pokud tento výsledek určitý počet z nás překvapí,snad mu pomůže, že za tím, nad tím i pod tím stojí všemocná sekta iluminátů, tahající za nitky světového dění. Jak tato sekta (jejíž původ i sama existence jsou značně nejisté) působí, nedává spát dvojici detektivů Saulu Goodmanovi a Barneymu Muldoonovi, kteří se odhodlají přijít jí na kloub a zaútočit na její Achillovu patu – pokud nějakou má. Cesta za tajemstvím iluminátů vede od pumového atentátu v redakci levičáckého časopisu Konfrontace, od puče na africkém ostrůvku Fernando Póo, od obchodu s marihuanou, od mafie, od vražd amerických prezidentů od historických odkazů či hippiesovské demonstrace v Chicagu až k Atlantidě a ochraně jejích ruin, k mluvícímu delfínu a k organizaci Discordia, jejíž původ, účel i existence jsou stejně nejasné jako původ, účel i existence iluminátů.
Cesta za tajemstvím iluminátů pokračuje. Ve vzduchu, na souši i pod vodou i proti toku historie. Druhý díl iluminátské trilogie kromě rozplétání tajuplných uzlů a šmodrchanců, které lidstvu chystají úkladní ilumináti (a nejen oni!), přináší první ucelený záznam (filmový!) historie Atlantidy od jejích začátků až do jejího konce, výklad Einsteinovy teorie sférického prostoru i rozboru zásadního filosofického spisu „Nepískej si při močení: Jak osvobodit sama sebe“, nastíní dosud utajené souvislosti mezi knihou Necronomicon a podílem FBI na vraždě Johna Kennedyho, upozorní na gorilí schopnosti hovořit lidskou řečí a na delfíní spojenectví. To vše pod ochranným deštníkem magického čísla pět.
Autorova optimistická vize spravedlivého uspořádání společnosti, která svým občanům dává ideální podmínky pro rozvoj osobnosti. Huxley vydal tento protipól ke své negativní vizi Konec civilizace v roce 1962 po "dvaceti letech přemýšlení a pěti letech psaní".
Autorova optimistická vize spravedlivého uspořádání společnosti, která svým občanům dává ideální podmínky pro rozvoj osobnosti. Huxley vydal tento protipól ke své negativní vizi Konec civilizace v roce 1962 po "dvaceti letech přemýšlení a pěti letech psaní".
Třetí, závěrečný díl mystifikační románové trilogie o všemocné a světové vládychtivé sektě iluminátů, jejíž všemocnost naruší neméně všemocná organizace Discordia. Ani všemocní ovšem nemohou všechno.
Z nepochopitelných důvodů dosud opomíjená kniha autora Mechanického pomeranče. V první části autor podrobuje důkladné analýze Orwellův román 1984, v druhé části pak nabízí vlastní beletristické zpracování Orwellova tématu. Burgessovy eseje a jeden román z roku 1978, podivně aktuální...Orwell, islám, odbory, jak se to rýmuje...
První díl (pův. vyd. 1974) vědeckofantastického, postapokalyptického románu norského spisovatele zobrazuje budoucnost osmimilionového velkoměsta, nad nimž se vznáší hrozba hospodářského civilizačního zániku. Na trhu se vzhledem ke katastrofálnímu nedostatku surovin objevuje stále více náhražkových potravin, služby fungují špatně nebo vůbec ne, ponížení, hrubost a surovost jsou pro obyvatele běžnou součástí života, všeobecná krize vrcholí. Bývalý architekt Allan Ung, jeho osmnáctiletá žena Lisa a pětiletý syn Boy odcházejí z města a usazují se ve starém přívěsu na obrovité skládce městských odpadků, stávají se robinsony na ostrově nakupeném ze zbytků umírající civilizace. Brzy nacházejí i přátele, stejné dobrovolné vyděděnce, jako jsou oni sami: bývalého doktora Fischera, který žije ve staré polorozpadlé vile na břehu zálivu, zamořeného chemickými odpady, obětavou a živočišnou děvku Mary Diamondovou a jejího příživnického ochránce Smileyho a nakonec i tajemnou dvojici „zahraničních dělníků“, Felixe a jeho němého bratra Run-Runa. Vytváří se svérázné společenství, řídící se vlastními nepsanými zákony, dokud i k nim nedorazí z umírajícího města zákony džungle.
Druhý díl (pův. vyd. 1976) vědeckofantastického, postapokalyptického románu norského spisovatele zobrazuje budoucnost osmimilionového velkoměsta, nad nimž se vznáší hrozba hospodářského civilizačního zániku. Na trhu se vzhledem ke katastrofálnímu nedostatku surovin objevuje stále více náhražkových potravin, služby fungují špatně nebo vůbec ne, ponížení, hrubost a surovost jsou pro obyvatele běžnou součástí života, všeobecná krize vrcholí. Bývalý architekt Allan Ung, jeho osmnáctiletá žena Lisa a pětiletý syn Boy odcházejí z města a usazují se ve starém přívěsu na obrovité skládce městských odpadků, stávají se robinsony na ostrově nakupeném ze zbytků umírající civilizace. Brzy nacházejí i přátele, stejné dobrovolné vyděděnce, jako jsou oni sami: bývalého doktora Fischera, který žije ve staré polorozpadlé vile na břehu zálivu, zamořeného chemickými odpady, obětavou a živočišnou děvku Mary Diamondovou a jejího příživnického ochránce Smileyho a nakonec i tajemnou dvojici „zahraničních dělníků“, Felixe a jeho němého bratra Run-Runa. Vytváří se svérázné společenství, řídící se vlastními nepsanými zákony, dokud i k nim nedorazí z umírajícího města zákony džungle.
Román 1984 George Orwella (1903–1950) předkládá obraz totalitní společnosti, v níž je jedinec jen dočasnou položku na seznamu, který lze kdykoliv změnit, přepsat či úplně vymazat. Na jedinci nezáleží, důležitá je MOC. Moc odosobnělá, respektive zosobněná imaginárním Velkým bratrem. Kniha bývá charakterizována jako dílo odhalující princip fungování totalitních režimů, čímž se donedávna mínily především režimy fašistické a komunistické. Jako varovný popis možného vývoje „západních“ společností byl zmiňován spíše román Aldouse Huxleyho Konec civilizace. Bohužel, jak naznačuje současný vývoj, Orwellova a Huxleyho vize se podivně proplétají. I dnes si nikdo nemůže být jist, kým, proč a jak bude odposloucháván, analyzován, zneužit, zmanipulován, převychováván či – prozatím jen společensky –„vypařen“. Není náhodou, že Orwellovu knihu, napsanou v roce 1948, zařadil časopis Time mezi sto nejvlivnějších knih vydaných od roku 1923. Kniha vychází v novém překladu Luboše Snížka, spolu s rozsáhlou esejí Milana Šimečky Náš soudruh Winston Smith.
Kniha pojednává o výstředních tanečnících swingu z doby druhé světové války, nazývaných „potápky“ a „bedly“. Jedná se o první komplexní zpracování této první české městské subkultury mládeže, jež prostřednictvím sympatií k angloamerické kultuře vyjadřovala odpor vůči nacistické okupaci a položila tak základy pro obdobné hudební subkultury v pozdějších desetiletích, jako byli rokenroloví „páskové“ či bigbítové „máničky“. Na základě studia širokého spektra pramenů dospívá autor k závěru, že swing představoval za války generační fenomén české mládeže. Analyzuje nejen samotné projevy české swingové subkultury (oblečení, účes, jazyk atd.), ale věnuje se i obdobným subkulturám ve Spojených státech (zootsuiteři), ve Francii (zazous), v Německu (Swingjugend) nebo v Rakousku (Schlurfs). Sleduje i historii odporu většinové společnosti vůči tzv. výstředním tancům, jež vyvrcholila v období protektorátu administrativními zásahy proti swingovým tanečníkům. Autor též podrobně zkoumá vztah nacismu k jazzové hudbě a pronásledování jazzových hudebníků a swingových fanoušků v hitlerovském Německu. Kniha se mimo jiné snaží odpovědět na otázku, proč nacisté swingové výstřednosti v protektorátu tolerovali daleko více nežli v samotné „říši“. Publikace Petra Koury je tak nejen příspěvkem k dějinám každodennosti české mládeže za druhé světové války, ale i kulturně-historickou studií fenoménu, jenž se stal neodmyslitelnou součástí moderních dějin. Kniha je doplněna bohatým obrazovým materiálem. Předmluvu ke knize napsal Josef Škvorecký.
Armádní umělecký soubor Víta Nejedlého nebo Ústřední hudba ČSLA patřily mezi nejznámější múzické instituce socialistické armády. Těmito i mnoha dalšími vojenskými uměleckými tělesy prošla plejáda uměleckých osobností od těch nejpopulárnějších až po veřejnosti neznámé, a jejich programy viděly a slyšely miliony diváků vtuzemsku i v zahraničí. Proč kladla socialistická armáda takový důraz na existenci vlastních hudeb, divadel a uměleckých souborů? A jak se sovětské vzory typu Alexandrovova souboru písní a tanců dařilo přenášet do středoevropské praxe? Kniha „Něžné zbraně“ zkoumá trvalé napětí v práci vojenských múzických institucí mezi politickou mocí, vojenskou organizací a uměleckou svobodou stejně jako jejich proměnlivou podobu v různých vývojových fázích komunistického režimu a studené války v období od 40. do 90. let 20. století. Československý případ kniha zasazuje do srovnávací středoevropské perspektivy se sousedním Polskem a východním Německem.