Text výboru byl převzat z knižní edice Herrmannových vzpomínek, které vyšly pod názvem Před padesáti lety jako sv. 29, 30, 32, 46 jeho Sebraných spisů.
Příčiny vyhynutí dinosaurů byly po dobu téměř dvou století jednou z největších záhad v přírodních vědách. Teprve v posledních čtyřech desetiletích byl získán dostatek důkazů pro neuvěřitelnou událost, která před 66 miliony let proměnila svět k nepoznání. Úžasný příběh výzkumu katastrofy na konci křídy ještě nikdy nebyl v českém vydání takto podrobně převyprávěn. Kniha popisuje nejen historii objevu vražedného asteroidu a zuřících indických sopek, ale hromadná vymírání obecně. Nechybí ani nejnovější poznatky o vymíráních tehdejších živočichů, přehled astronomických programů pro bezpečnostní sledování oblohy a plány na možné odvrácení podobné kosmické katastrofy, která by jednou v budoucnu mohla ohrozit i samotné lidstvo.
Jednoho dne najde lékař Bernard Rieux před svou ordinací mrtvou krysu. Na zdánlivě banální událost vzápětí zapomene, ale ve dnech následujících začnou krysy houfně vylézat ze svých děr a kanálů a v agonii umírají na chodníku. Brzy se příznaky podivné epidemie objeví i u lidí a obětí přibývá geometrickou řadou... O Moru (1947) si Albert Camus poznamenal do svého Zápisníku, že má ráz „mytického příběhu“. Mytický a filozofický význam má především epidemie sama; lze ji chápat jako alegorii okupačních let, ale i v mnohem existenciálnějším měřítku jako samo zkonkretizované absurdno, jemuž Bernard Rieux, typický Camusův hrdina, vzdoruje civilně a bez hrdinských gest.
Velká vteřina získala v Anglii ocenění EBU pro mládež. Neurotický telefonát staré paní a její dospělé dcery je přerušen hovorem z New Yorku. Ukáže se však, že nejde o omyl: americký spisovatel Leo Feld chce mluvit právě s paní Elou. Chce si ozřejmit téma svého chystaného románu Velká vteřina: Byla to paní Ela, která v jediné vteřině uprostřed poslední války zachránila židovské nemluvně z německého transportu. Pro starou paní je však tato velká vteřina nejtraumatičtějším okamžikem celého jejího života. Namísto radosti ze shledání dá průchod své hluboké frustraci z dávného životního selhání... Leovy představy se zhroutí, ale nad starou paní se přece jen trochu vyjasní nebe.
Freud v první části tohoto společensko-teoretického spisu (Budoucnost jedné iluze) podává přehledný výklad svého pojetí kultury, která je vším, čím se lidský život liší od života zvířat a čím se povznáší nad animální podmínky. S tím souvisí represivní působení kultury na jednotlivce - lidé jsou nuceni zříci se svých přirozených pudů za účelem ovládnutí přírody pro dobývání životních statků. V souvislosti s kulturou je zde vyložena i Freudova teorie náboženských představ jakožto iluzí. Druhá část knihy (Nespokojenost v kultuře) rozvíjí myšlenku o působení principu reality, jenž je spojen s nelibostí, utrpením a vytlačuje princip slasti do pozadí. Člověk se snaží před utrpením uniknout - ať už prostřednictvím samoty, chemické intoxikace anebo přesunu libida, tzv sublimace pudů, která se může projevovat účastí na kolektivní snaze ovládnout přírodu, společnost atd. (kulturní sublimace) nebo uspokojením prostřednictví náboženství či umění. Jednou z forem úniku jsou rovněž neurotická onemocnění či psychózy. Kniha shrnuje Freudovo pojetí kultury, náboženství a sublimace pudů, které významně ovlivnilo společenskovědní trendy 20. století. Bude jistě žádaná studenty i laickou veřejností. (zdroj: 14.12.98 Kruš., mlp.cz)
Publikace obsahuje výběrovou sbírku fejetonů z časopisů a denního tisku. Většina fejetonů byla napsána pro Lidové noviny, některé pro Frankfurter Rundschau a pro samizdatový Obsah. Jejich výběr pořídil sám autor a snažil se vybrat texty se všeobecnější výpovědí. (zdroj: www.mlp.cz)
Kontroverzní spisy markýze de Sade jsou mnohými vnímány jako monotónní, nudné, perverzní, pornografické fantazie. Lze je však chápat i jiným způsobem. Známý autor T. Moore se zamýšlí nad hlavními tématy „sadeovské“ literatury jako nad mytologií, která neobvyklým způsobem odráží temné stránky vztahů každého z nás. Jde především o témata moci a bezmoci, jež přicházejí ke slovu nejen v intimních vztazích, ale i v tak obyčejných situacích, jako jsou např. profesní vztahy nebo jízda po dálnici. V předmluvě, kterou ke knize napsal známý švýcarský terapeut Guggenbühl-Craig, jenž se dlouhodobě zabýval tématy dětské agresivity, je kniha doporučována jako povinná četba všem, kteří profesionálně působí v oblasti pomáhajících profesí.
Vraťme se na chvíli do pozapomenutých končin lidské představivosti a věnujme pozornost tomu, co si zaznamenal velký čtenář a spisovatel Jorge Louis Borges o podivuhodných tvorech, kteří je obývají. Vytváření pravděpodobných fikcí bylo vždy silnou stránkou Borgesova vypravěčství – zde máme variantu skutečného zkoumání věcí neskutečných. Za přispění Margarity Guerrerové vytvořil jakýsi moderní, lehce ironický bestiář, v němž se setkáme s baziliškem, evropskými i orientálními draky, fénixem, harpyjemi a desítkami dalších zvířat excerpovaných z nejrozličnějších známých pramenů.
Soubor esejů Léto vznikalo v letech 1939 až 1953, v černých letech Camusova života, kdy se ve vzpomínkách vrací do rodného Alžírska a ačkoliv jsou jednotlivé eseje plné spalující ironie a teorie absurdna, avšak rovněž i lásky a nádherných básnických obrazů.
Satirizující divadelní hra popisující tragické vyústění života Alexandra Sergejeviče Puškina. Prostřednictvím režimu nepohodlného romantického básníka se Bulgakov zabývá manipulačními praktikami a intrikami vládnoucího systému, zosobněného nejen tajnou policií. Historické souvislosti ukazuje ve světle zdánlivě soukromé milostné avantýry Puškinovy manželky, čímž vynikají situace, týkající se pravděpodobných okolností básníkovy smrti. Legenda ruské literatury – básník a prozaik Alexandr Sergejevič Puškin je díky Bulgakovově hře představen v podobě, se kterou nebývá příliš často spojován přestože v jeho životě sehrála významnou roli. Puškin byl politicky angažovaným šlechticem, což se také otisklo do osudu tohoto nekonvenčního umělce. Jeho sympatie s děkabristy mu doživotně ztížily společenské postavení a výstřední chování budilo nevoli konvencemi svázaného dvorského prostředí. Bulgakov napsal hru o Puškinově konci v roce svého skonu. V Posledních dnech se soustředil na konflikt, kvůli kterému se Puškin v roce 1837 utkal v souboji s pistolemi s milencem své ženy, a na následky zranění posléze zemřel. Autor, žijící ve stalinské diktatuře, do hry umně vložil konspirační otazník, upozorňující na využití rodinné záležitosti ve prospěch likvidace básníka. Část příběhu se proto odehrává mezi carskými donašeči a špicly. Pozornost je cílena také k bezejmenným zástupcům obyčejného lidu, obdivujících básníka, nejen pro pravdivou a emotivní tvorbu, ale také pro jeho sociální cítění. Bulgakov se ironicky pozastavuje i nad tím, jak nepohodlný může být básník, i když je už mrtvý.
Profesor V. I. Persikov vynalezne paprsek, který urychluje buněčný růst a množení. Ve stejnou chvíli v Rusku pomřou všechny slepice. Jeden člověk, který se jmenuje Osud, chce použít paprsku k namnožení slepic z dovezených vajec. Profesor Persikov to však nechce dovolit, paprsek se musí zkoumat. Chce to zkoumat na plazech a na pštrosech. Omylem se zamění zásilky slepičích a plazích vajíček a jelikož Osud není biolog a nepozná rozdíl, začne množit hady a pštrosy. Ty narostou do obřích rozměrů a mají velmi rychlou schopnost množit se. Nikdo si s tím neví rady, vojsko prohrává bitvy proti plazům…
Soubor Čapkových politických statí nesměl po únoru 1948 vycházet a znamenal i autorovo nucené odmlčení, jemuž pomohl až zájem o jeho dílo ze Sovětského svazu. Přesto se však tato kniha dočkala z pochopitelných důvodů nového vydání až po roce 1989. Nachází se v ní i Čapkova úvaha ,,Proč nejsem komunistou". Čtenář tak může poznat Čapkovy názory nejen na některé dobové problémy, ale i na nejzávažnější otázky.
Osobní deníkové záznamy a úvahy, týkající se převážně tvůrčího procesu autorky při vzniku nového literárního díla. Sledujeme, jak v autorčině mysli postupně vznikají a rozvíjejí se postavy zamýšleného románu včetně hlavního hrdiny, spisovatele Nečase. Načrtnuté obrysy děje a literární úvahy, občas náročné na čtenářovu pozornost, jsou přerušovány běžnými deníkovými zápisy a zejména vzpomínkami na zemřelého manžela, prvního kritika jejích prací. Je zřejmé, že autorka volila tuto formu, aby se "vypsala" z trvající bolesti nad ztrátou milovaného muže a z pocitu osamění. Vznikla kultivovaná výpověď vzdělané ženy: zajímavá, byť trochu zdlouhavá v záznamech z tvůrčí kuchyně, silná a dojímající v pasážích intimních.
Populární a přitom seriózní přehled psychosomatiky zahrnuje všechny důležité orgány a jejich nejčastější psychosomatická onemocnění. Po krátkém úvodu, který se zabývá dějinami a vymezením psychosomatiky, se autoi soustřeďují na tělesné poruchy bez zjevných organických příčin (somatoformní a disociativní poruchy) a na tělesné poruchy s psychologickými faktory (psychosomatické poruchy v užším smyslu). Popisují řadu somatoformních a psychosomatických poruch podle různých orgánových oblastí – srdce, krevní tlak, dýchání, žaludek, střeva, kůže, ženské orgány, uši, krk, nos, hlas, oči, zuby, pohybové ústrojí. Součástí každé kapitoly jsou kromě kazuistické demonstrace také psychosomatické koncepty, dotýkající se jak psychologických faktorů dané oblasti, tak praktických terapeutických postupů.
Renomovaná autorka se zabývá základní strukturou neurotických poruch v kontextu jejich kulturní podmíněnosti. Zamýšlí se nad tématy jako je neurotická potřeba zalíbit se, pocity viny a touha po moci, slávě a vlastnění. Karen Horney se domnívá, že základní konflikt, se kterým se setkáváme u neurotické osobnosti v dané kultuře odpovídá způsobu života, charakteristickému pro tuto kulturu. Kniha je určena zájemcům o psychologii, psychoterapii a psychoanalýzu.
Průvodce procesem uzdravení celé osobnosti. Málokterá zkušenost dokáže pohnout našimi emocemi a uvrhnout nás do krize tak jako zkušenost nemoci, která se týká ve stejné míře těla i duše. Kniha je autorovou vizí o zlepšení lékařské péče o duši. Moore se jednoznačně zasazuje spíše o péči o celou osobu než jen o léčbu těla. Na pozadí řady příkladů z osobního života a z profesní praxe nabízí profesionálům v oblasti zdravotnictví i jejich pacientům podněty k péči o důstojnost lidské osoby a vybízí k zamyšlení, jak poskytnout duchovní doprovázení těm, kteří čelí pocitům ohrožení a smrtelnosti. Současně povzbuzuje pacienty, aby se aktivně podíleli nejen na procesu svého uzdravení, ale také aby vnímali nemoc jako přechod k novému uvědomění.
Autor čerpá z vlastní bohaté klinické zkušenosti, z meditační praxe i z nejnovějších výzkumů v oblasti emocí, všímavosti (mindfulness) a soucitu se sebou samým (self-compassion). Navazuje na práce M. Frýby, A. Pessa, E. Gendlina, L. Greenberga a dalších a představuje vlastní ucelenou teorii vzniku nejčastějších psychopatologických symptomů. Kniha nabízí originální transdiagnostický model psychoterapeutické změny i praktický popis postupů a technik, jež lze integrovat v rámci kteréhokoli psychoterapeutického přístupu. V kontextu narůstajícího zájmu o využívání všímavosti představuje čtenářům dosud nepublikované psychoterapeutické postupy. Moderní pohled, který kniha nabízí, může být cennou inspirací jak pro odborníky, tak pro všechny zájemce o sebepoznávání a seberozvoj.
Nevědomí, hluboký zdroj vnitřních konfliktů, ale i růstu, obnovy, síly a moudrosti se pojevuje prostřednictvím řeči symbolů. Porozumět mu můžeme, vydáme-li se po jedné ze dvou cest: porozuměním snům a aktivní imaginací. Porozumíme-li svým snům a naučíme-li se pracovat s aktivní imaginací, napojíme se na zdroj naší rozvíjející se osobnosti v součinnosti s procesy, které vedou ke sjednocení celého já. Kniha nabízí praktický přístup krok za krokem k vnitřní práci založené na jungiánské analýze snů a spočívá v osvojení schopnosti číst symbolický jazyk snů. Aktivní imaginace pak nabízí využití síly imaginace k rozvoji pracovního vztahu mezi vědomou myslí a nevědomím. Jak? Sérií tělesných a duševních kroků, které nám pomohou přistoupit ke snu, rozluštit symboly a odhalit význam, které pro nás mají.