Jaroslav Seifert, nositel Nobelovy ceny za literaturu (roku 1984), je naším básníkem nejčtenějším a nejmilovanějším. Jeho tématy byla láska, adorace matky, vztah ke krajině, oslava Prahy, úcta k národní tradici. Tvořil cykly inspirované Němcovou, miloval Nerudu, Hálka, Vrchlického. Ani ve volném verši neopustil metodický ráz ryzí češtiny, v níž celý život zpíval své radosti a strasti i sílu lásky.
Poutníkem je básník, poutníci jsou i čtenáři, kteří s verši jdou po autorových cestách skutečných i myšlených, krajinami jeho fantazie a citů. Ze šesti básnických sbírek Fráni Šrámka (1877-1952) je nejvýznamnější Splav, kultovní poezie všech generací mladých. Výbor Poutník přináší básně ze všech sbírek i verše do knih nezařazené: básně milostné, lyriku přírodní a reflexivní, verše živé, neopakovatelně krásné.
Dosud nevydaný soubor básní představuje autorovu pozdní tvorbu. Básně sevřené do přírodních rytmů v tichém úžasu pohlížejí na Boží prostor kolem, který lidskou samotu a úděl proměňuje v cestu zaslíbenou. Texty doprovází Reynkovy intimní grafiky. Editor Vladimír Justl.
Křtiteli Hrubínovy poezie byli J. Hora, F. Halas a J. Seifert. Hrubín záhy našel svou mimořádně zpěvnou notu fantaskního a kosmického lyrismu, který v závěru života dostal tóny patetické epičnosti se vzpomínkou na mládí. Přestože zemřel v jednašedesáti letech, přiřadil se ke generaci svých přátel, která vstupovala do literatury poprvní světové válce, a dodnes patří jako nepřekonatelný mélik mezi nejvýznamnější osobnosti české poezie 20. století. Tato virtuozita ho také předurčila k vynikajícím překladům A. Rimbauda a P. Verlaina.
Časoprostor Autor patří k našim nejvýznamnějším básníkům, ale i k nejznámějším českým autorům ve světě: jeho básnické dílo bylo přeloženo téměř do 40 jazyků. Přispěl k tomu věcný, logický jazyk jeho textů, což souvisí s tím, že svou vědeckou činnost (věnoval se imunologii) propojil s literaturou. Nový výbor v edici Skvosty poezie uspořádal Vladimír Justl a ilustroval Václav Bláha. M. Holub (1923–1998) debutoval sbírkou Denní služba (1958), jíž se přiřadil ke skupině autorů kolem časopisu Květen. „Denní“ věcnosti zůstal věrný. Vydal 17 sbírek, 3 cestopisy a několik svazků esejů.
Oldřich Mikulášek bývá považován za jednoho z předních moravských básníků. Přestože téměř celý život strávil v Brně, je toto určení zavádějící: Mikulášek patří k předním českým básníkům druhé poloviny 20. století. Z velkého počtu jeho básnických děl zasáhly do proudění času a osudu člověka v krutosti doby především sbírky Ortely a milosti (1958) a Agogh, básně z let 1969–1971, které však směly vyjít až roku 1989. Dominantou Mikuláškovy poezie je dále láska, oslava vína, vztah k Brnu a jižní Moravě vůbec a k osudovosti – řada básní jsou úvahy nad smrtí. Mikulášek je mistr uzavřené formy i volného verše; jeho sebrané spisy byly nedávno vydány ve čtyřech objemných svazcích. Uspořádal Vladimír Justl (doslov, ediční poznámka).
Když roku 1859 vydal čtyřiadvacetiletý Hálek sbírku básní nazvanou Večerní písně, byla to literární událost. Tématem knížečky – obsahovala 65 básní – je především láska v rouše jarní přírody, poklidné lidské soužití, radost z daru života a důraz na tehdy velmi ceněné poslání básníka. Líbezná forma představila Hálkajako pěvce, pomáchovského reprezentanta drobných laskavých básnických útvarů. Po delším intermezzu povídkovém (např. Muzikantská liduška) a dramatickém vrátil se Hálek k útvaru krátké básně ve třech cyklech souboru V přírodě; poslední z nich vyšel v roce jeho smrti. Přestože se za ta dlouhá léta ryze lyrický vztah k lásce a k přírodě proměnil, zachovala si řada z těchto básní kouzlo líbezného pohlazení. Nové vydání se může stát pro nejednoho milovníka poezie objevem. Svazek doprovázejí ilustrace Jany Šindelové. Uspořádal Vladimír Justl.
František Gellner: Bohém Uspořádal Vladimír Justl Život Františka Gellnera byl plný kaváren a hospod,bohémského života a nečekaných zvratů včetně toho posledního, zmizení na frontě. Gellner byl chápán jako jeden z nejoriginálnějších autorů své doby a společně s S. K. Neumannem a Fráňou Šrámkem jako jeden z předních představitelů anarchismu v literatuře. Narodil se r. 1881v Mladé Boleslavi v rodině obchodníka. Po měšťance vystudoval gymnázium a již v tédobě psal verše a satirické povídky. Nedokončil vysokoškolská studia ve Vídni a v Příbrami. Po pobytu v Paříži (1905-1911) se vrátil do Čech a zakotvil v brněnských Lidových novinách. Psal veršované satiry a fejetony, v nichž vtipně útočil na politické strany, volební hry a na církev. Když přišla válka, Gellner sám narukoval a byl odvelen na haličskou frontu. Nevrátil se z průzkumné akce a byl prohlášen za mrtvého (1914). R. 1901 mu vyšla první básnická sbírka Po nás ať přijde potopa. O dva roky pozdějisbírka Radosti života. R. 1919 byla posmrtně vydána básnická sbírka Nové verše. R. 1912 vyšel i román Potulný národ a 1914 sbírka povídek pod názvem Cesta do hor. Nový výbor z poezie doprovázejí autorovy ilustrace. 1. vydání.
Nová antologie z celoživotního díla jednoho z nejvýznamnějších českých básníků dvacátého století. Editor Vladimír Justl vybral do této knihy verše prakticky ze všech autorových sbírek a pokusil se ho tak představit v celé rozmanitosti jeho tvorby. Skácelovy verše patří ke skvostům moderní české poezie a proto se neustále objevují v nových edicích a vydáních. Protože o jejich kvalitě není pochyb, a protože i v tomto výboru nalezneme všechny podstatné znaky Skácelovy poezie, lze v plné míře využít anotace z jedné předcházející básníkovy antologie: objevují se zde verše, v nichž se snoubí dokonalé zvládnutí formální stránky se zdánlivě čistou prostotou, pod jejímž povrchem však je většinou uložena závažná, až nadčasová myšlenka. Skácel dokázal totiž všedním a obyčejným pojmům či věcem vdechnout nový rozměr, znovu je objevoval a viděl jinýma očima. Jeho pohled, zesílený hlubokou imaginací, vytvářel obrazy plné zvuků a maleb. A v těchto obrazech se pochopitelně odrážela jeho milovaná krajina jižní Moravy, charakterizovaná nezaměnitelnou tváří venkova a přírody, a měnící se podle jednotlivých ročních období. Navíc patřil Skácel k oněm nemnoha básníkům, kteří až bolestně žasli při setkání s jakýmkoli druhem krásy, jenž jim zprostředkoval nejen krátký pocit štěstí a slasti, ale i bolest a stesk.
Nový výbor z poezie oblíbeného a klasického autora doprovázený ilustracemi Zdeňka Sklenáře. Ve výboru nenajdeme Máj, editor Vladimír Justl dal přednost básním, které slavnou skladbu předcházely. V některých textech (včetně překladů z němčiny) však nalezneme metafory příbuzné těm, které známe z Máje.
Český básník a prozik, dramatik i publicista patří k významným představitelům literatury počátku 20. století. Narodil se o silvestrovské noci roku 1877, zemřel u Jaderského moře roku 1931. V počátcích se nechal ovlivnit dekadencí a symbolismem, později se přidává ironie a aforismus. Proslul skladbou Milá sedmi loupežníků, známé je drama Zmoudření Dona Quijota, proslulá je novela Krysař. Nový výbor z Dykovy poezie připravil Vladimír Justl a svazek doprovázejí ilustrace Pavla Piekara.
Literatura hodnotí své tvůrce na podkladě uměleckého výkonu, společenského postavení, mimořádnosti charakteru. Takovou osobností byl Jiří Kolář. Ne namyšlenost, ale prostota ve velikosti patřila k jeho výbavě už od mládí. Narodil se v Protivíně roku 1914, školu navštěvoval na Kladně, vyučil se truhlářem, poznal nezaměstnanost, byl pomocným dělníkem, ale také číšníkem. Roku 1945 odešel do Prahy a věnoval se výhradně literární tvorbě. Do roku 1948 se mu podařilo navštívit USA, Brazílii, Japonsko. Od roku 1950 se vedle literární činnosti stává mimořádným výtvarníkem. Byl členem slavné Skupiny 42. Dále tvoří i literárně v pozoruhodných tvarech veršových i prozaických. Z desítek jeho knih bývají nejčastěji připomínány: Limb a jiné básně, Sedm kantát, Ódy a variace, z padesátých let jeden z nejvýznamnějších českých titulů Prométheova játra, Dny v roce a Roky v dnech, Černá lyra, Básně ticha, Nový Epiktet, Očitý svědek. Základem jeho tvorby jsou různé typy (tématické i formální) koláží. Jeho slovo se propojilo s tvarem a doba v něm našla svého svědka, dokumentaristu, mimořádnou osobnost dvojdomého umělce 20. století. Jiří Kolář zemřel roku 2002.