První Čapkův utopický román o vynálezu stroje na využití energie, jenž však z hmoty kromě ostatní energie uvolňuje i „absolutno“-boha a způsobí tím převraty v citech a myšlení lidí i národů. Kladem díla zůstává jeho kritika: kritika nacionalismu, klerikalismu a společenského systému, na jehož pozicích autor stál. Ilustroval Josef Čapek, obálka František Gross.
Soubor studií a causerií o slovesném umění, které vznikalo na periférii vysoké umělecké literatury a většinou v lidové anonymitě. Kniha se zabývá v přitažlivém, typicky čapkovskěm vypravěčském stylu anekdotou, lidovým humorem, příslovím, pražskou lidovou písní-odrhovačkou, dětskými říkadly, pohádkami, pornografickou literaturou, kalendářovou literaturou, detektivkami, sentimentálními romány apod. Úvahy proložené zkušenostmi spisovatele, dramaturga, režiséra, novináře, literárního kritika a filmového libretisty sahají až k samým kořenům literární tvorby a jsou v některých případech studiemi průkopnickými.
Čapek se ve svém psychologickém díle Hordubal inspiroval skutečným příběhem. Juraj Hordubal se po osmi letech vrací z Ameriky domů, ale žena se k němu nemá a dcerka ho nepoznává. Následně se od svých kamarádů dozvídá, že ho žena podváděla s čeledínem. Milostný trojúhelník končí tragédii...
Povětroň je společně s Hordubalem a Obyčejným životem součástí volné trilogie. Tento příběh začíná tím, že do nemocnice přivezou muže v bezvědomí, který se zranil při leteckém neštěstí. Nad jeho lůžkem se postupně vystřídají jasnovidec, jeptiška a básník a každý z nich se snaží přijít na důvod, který muže vedl k tomu, letět v tak špatném počasí.Vznikají tak tři příběhy, všechny stejně pravděpodobné, ale pravda zůstává skryta.
Kniha začíná rozhovorem dvou mužů o smrti starého železničáře, který byl prostým, obyčejným, hodným člověkem. Jeden říká, že je škoda, že tento muž nesepsal o svém životě knihu. Druhý ho však vyvádí z omylu a říká mu, že železničář vskutku knihu sepsal. V první části vzpomíná na svůj život a ve druhé části, již více filozofické, rozebírá zda jsme schopni poznat sami sebe, všechna svá já a potlačit sobeckost při našem počínání.
Když r. 1936 odjížděl Karel Čapek do Skandinávie za poznáním života severských národů, snášel se již nad střední Evropou soumrak nacismu. Čapek putoval na sever, aby se "podíval na ty šťastnější a duševně vyspělé", aby si ověřil lidskou důstojnost, prohloubil důvěru v člověka a přinesl si domů svěží dojmy. V cestopise, který vytěžil z cesty, věrně a poutavě vylíčil severskou přírodu i život severských lidí. Jako vzácný pozorovatel dovedl spojit své kulturní vědomosti s obrazy tundry a fjordů, ledovců a jezer, selských usedlostí, stromů a květin, pralesa a zámků, dovedl uhádnout všechny podmínky života lidí ve skandinávských zemích, tak odchylné od našich, i přesně vykreslit povahové rysy seveřanů.
Popudem k napsání tohoto dramatu z r. 1937 byl podle autorových slov "konflikt ideálů demokracie s ideály neomezených a ctižádostivých diktatur". Jistou zemi napadla epidemie bílé nemoci. Lékař Galén proti ní vynalezl účinný lék. Lék vydá jen tehdy, když se vlády zaváží, že již nikdy nebudou válčit. Hlava státu, v němž bílá nemoc vypukla - výbojný maršál - chce dobývat svět a před ničím se nezastavuje. Bílou nemocí je napaden hlavní zbrojař země baron Krüg. Galén jej odmítá léčit, dokud nebudou splněny jeho podmínky...
Jedná se o drobnou prózu z hornického prostředí. Nejedná se o významnou knihu v tvorbě Karla Čapka, přesto může někoho zaujmout. Hlavním hrdinou je Stanislav Půlpán, začínající horník. Objevují se zde základní otázky lidské morálky.
Humorná vyprávění o životě se čtyřnohými přáteli, zařazená do této knihy, vznikala nejdříve ve formě fejetonů, sloupků a črt. Některým je už více než 80 let, přesto jim neublížil zub času a jistě znovu potěší čtenáře a milovníky zvířat bez rozdílu věku. Vtipné vyprávění doplňují kresby Josefa Čapka.
Básně vycházející z konkrétních zážitků i vzpomínek a upínající se k existenciální reflexi údělu člověka vydaného vládě zla. Verše jsou vzdálené optimistickému patosu a rétorice. Roku 1980 byla kniha rozšířena o překlady básní a vydána pod titulem Oheň a touha.
Posmrtně vydané deníkové záznamy, ve kterých se Josef Čapek v úvahách, původně o malířství a beletrii, dobral až k základním problémům lidské existence.