Román lidského a uměleckého růstu mladého řeckého sochaře z doby asi 1000 let př. n. l., který v přání poznat řecké umělecké památky cestuje po Helladě, je však Féničany zavlečen do Egypta, kde prožije několik let jako faraonův otrok. Za cenu nesmírných útrap získá nakonec svobodu pro sebe a několik jiných cizozemských zajatců,a putuje pak s nimi Afrikou k západ. pobřeží, odkud se dostává do vlasti. Na této osnově seznamuje autor s řec. a egypt. starověkou kulturou, s jejím společ. zřízením a přír. zvláštnostmi. Ústy mladého řec. umělce, svobody milovného člověka, toužícího po prostých a přirozených pravdách, vyslovuje marx. názor na postavení tehd. egypt. státu jako velmoci, pohrdající malými národy, na jeho umění, zaměřené k oslavě smrti, a při hrdinových setkáních s afric. kmeny upozorňuje na inteligenci, píli a odvahu lidí, pokládaných za barbary. Po prožitých útrapách a život. zkušenostech nachází pak řec. sochař i způsob, jak zachytit živou přírodu, a svým prvním skuteč. umělec. dílem vyslovuje myšlenku bratrství, která jej spojuje i s lidmi, kteří žijí třeba až "na konci světa".
14 povídek z Velké vlastenecké války, jejíchž náměty jsou bojové episody rudoarmějců v době ofensivy po stalingradském vítězství. S výjimkou 4 povídek, věnovaných partyzánským bojům v Jugoslávii, líčí autor průběh nejtěžších bojů a složitých operací, které sovětští velitelé pečlivě promýšleli, starajíce se vždy především o to, aby lidé co nejméně utrpěli, a které mohli provést právě s vojáky, kteří prošli stalingradskou školou. Světlem je v povídkách míněn psychologický vzmach, který se v sovětské armádě šířil, když nacisté byli přinuceni k ústupu, a slavnostní jistota, že fašismus musí být poražen, s kterou rudoarmějci nastupovali do boje. "Jestli mi ... nebude souzeno dožít se konce války" - říká hrdina závěrečné povídky - "tu chci umřít na bojišti tak, aby ode mne do Stalingradu bylo při nejmenším dva tisíce kilometrů a přede mnou ani jediná ruská vesnice".