František Palacký

František Palacký (14. července 1798 – 26. května 1876) byl český spisovatel, historik a politik, považovaný za zakladatele moderního českého dějepisectví. Syn učitele získal první vzdělání od otce a následně studoval v Kunvaldu (1807–1809) a v Trenčíně (1809–1812), poté pokračoval v Prešpurku (do roku 1818).

V letech 1819–1823 působil jako vychovatel a roku 1823 se usadil v Praze, kde ho zaměstnali Josef Dobrovský a později František Šternberk, který ho pověřil přepracováním Pubičkových Dějin českých. Výsledkem byla v roce 1836 vydaná Palackého Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě.

V roce 1827 se oženil s Terezií Měchurovou a téhož roku začal vydávat muzejní časopisy – německý Monatsschrift des böhmen Museums a český Časopis společnosti vlastenského museum v Čechách. Vydávání časopisů vyvolalo mezi českými vlastenci spory, především s F. L. Čelakovským, ohledně formy a pravopisu. Německý časopis byl kvůli nízkému zájmu v roce 1831 změněn na čtvrtletník a o rok později zrušen, redakci české verze převzal Pavel Josef Šafařík roku 1838.

V roce 1829 inicioval projekt encyklopedické edice Český archiv, který však nedokončil. Jeho zeť František Ladislav Rieger později vydal encyklopedii pod názvem Riegrův slovník naučný. Z neúspěšného pokusu o Český archiv vznikla Matice česká.

Roku 1838 byl jmenován historiografem stavovským a v letech 1839–1844 působil jako sekretář České královské společnosti nauk. V letech 1841–1851 byl jednatelem „musejní společnosti“, tedy Českého muzea.

Do politiky vstoupil v roce 1848, kdy byl zvolen do Svatováclavského výboru a stal se předsedou slovanského sjezdu v Praze, kde odmítl účast na německém sněmu.

V roce 1848 byl zvolen do říšského sněmu a dvakrát odmítl nabídku ministerstva školství z obavy z odcizení německé veřejnosti. Zúčastnil se kroměřížského sněmu, kde předložil návrh ústavy, který nebyl přijat. Palacký věřil v existenci Rakouska, ale usiloval o jeho konstituční uspořádání.

Roku 1850 se stal předsedou Sboru pro zřízení Národního divadla. V témže roce byl policejně sledován, což vedlo k odklonu některých přátel a jeho stažení do soukromí. Do politiky se znovu zapojil v roce 1860 podpisem Riegrova memoranda císaři, stížnosti na bezpráví páchané na českém národě, a následným založením Času a Národních listů v roce 1861.

V roce 1861 byl zvolen do českého sněmu. V roce 1863 se čeští poslanci (staročeši) uchýlili k pasivní opozici, což Palacký podporoval. Postavil se proti polskému povstání (1861), čímž se odcizil mladší generaci českých politiků (mladočechů).

V roce 1868 položil základní kámen ke stavbě Národního divadla.

Palackého rozsáhlé historické dílo představuje milník české historiografie. Jeho pojetí ovlivnilo celou následující generaci historiků. Palacký nepovažoval historii za pouhý sled faktů, ale za organický celek s hlavní linií, ideou.

Proto se věnoval nejen politickým dějinám, ale i dějinám státoprávním, umění, vědy a každodenního života. Pod vlivem Hegela vnímal hlavní linií českých dějin neustálý zápas Slovanů a Němců, a ve světovém měřítku střet protichůdných sil, jako svobody a autority, demokracie a feudalismu, vědy a víry. Tento boj nepovažoval za neplodný, ale za zdroj nových myšlenek a možností smíření.

Vrcholem českých dějin je pro něj husitství, které tvoří základ jeho hlavního díla. Zvláštní pozornost věnoval myšlenkovému a sociálnímu obsahu husitství, včetně radikálních směrů reprezentovaných Žižkou, Želivským a tábority.