nehodnoceno
Mé hodnocení
Alain de Benoist (pseudonymy mj. Fabrice Laroche, James Barney, Robert de Herte), narozen 1943 v Saint-Symphorien (ve francouzském departmentu Indre et Loire), studoval právo, filozofii, sociologii a dějiny náboženství na pařížské Sorbonně. Žije v Paříži, je šéfredaktorem časopisů Nouvelle École a Krisis. Je známý jako zakladatel a vůdčí teoretik GRECE, „školy“ či „laboratoře“ idejí.
Analýze a reflexi idejí se Alain de Benoist metodicky věnuje již přes padesát let. Jako spisovatel, novinář, esejista a filozof napsal více než padesát knih a uveřejnil přes tři tisíce článků, jež jsou zatím přeloženy do přibližně patnácti jazyků. Středem jeho pozornosti je politická filozofie a dějiny politických idejí, je však též autorem prací týkajících se archeologie, lidových tradic, dějin náboženství, antropologie aj.
Odmítá ideologické přístupy, intoleranci, extremismus a také nostalgický vztah francouzské „staré pravice“ k monarchické „restauraci“. Kritizuje-li modernu, není to ve jménu idealizované minulosti (neboť současný stav světa nutně vyplývá právě z minulosti, jaká byla, nikoli jaká (by) měla být!). Dnes se podle vlastních slov zabývá zejména problematikou postmoderny. Soustřeďuje se především na: 1. všestrannou kritiku jak individualistického univerzalismu, tak i egoistického nacionalismu (či etnocentrismu) jako kategorií vycházejících z novověké metafyziky subjektivity; 2. systematickou dekonstrukcí obchodního rozumu, principu zájmu a vlivu velkého kapitálu, jehož rozložení v dnešním světě představuje hlavní výzvu; 3. boj za lokální autonomie s obranou kolektivních odlišností a identit na jedné straně, a 4. ve prospěch integrálního federalismu vycházejícího ze zásad demokratické participace na straně druhé („Evropa sta vlajek a možná ještě víc!“). Prošel-li od poloviny šedesátých let názorovým vývojem od „obrany Západu“ po „komunitarismus“, zůstává konstantou tohoto vývoje důraz na odlišnost: „Pravicovým - považuji to označení čistě za konvenční - nazývám takový postoj, který různorodost světa a z ní vznikající nerovnost považuje za správnou věc, a postupnou homogenizaci světa, hlásanou a realizovanou tisíciletou ideologií egalitarismu, za nežádoucí postoj.“
Analýze a reflexi idejí se Alain de Benoist metodicky věnuje již přes padesát let. Jako spisovatel, novinář, esejista a filozof napsal více než padesát knih a uveřejnil přes tři tisíce článků, jež jsou zatím přeloženy do přibližně patnácti jazyků. Středem jeho pozornosti je politická filozofie a dějiny politických idejí, je však též autorem prací týkajících se archeologie, lidových tradic, dějin náboženství, antropologie aj.
Odmítá ideologické přístupy, intoleranci, extremismus a také nostalgický vztah francouzské „staré pravice“ k monarchické „restauraci“. Kritizuje-li modernu, není to ve jménu idealizované minulosti (neboť současný stav světa nutně vyplývá právě z minulosti, jaká byla, nikoli jaká (by) měla být!). Dnes se podle vlastních slov zabývá zejména problematikou postmoderny. Soustřeďuje se především na: 1. všestrannou kritiku jak individualistického univerzalismu, tak i egoistického nacionalismu (či etnocentrismu) jako kategorií vycházejících z novověké metafyziky subjektivity; 2. systematickou dekonstrukcí obchodního rozumu, principu zájmu a vlivu velkého kapitálu, jehož rozložení v dnešním světě představuje hlavní výzvu; 3. boj za lokální autonomie s obranou kolektivních odlišností a identit na jedné straně, a 4. ve prospěch integrálního federalismu vycházejícího ze zásad demokratické participace na straně druhé („Evropa sta vlajek a možná ještě víc!“). Prošel-li od poloviny šedesátých let názorovým vývojem od „obrany Západu“ po „komunitarismus“, zůstává konstantou tohoto vývoje důraz na odlišnost: „Pravicovým - považuji to označení čistě za konvenční - nazývám takový postoj, který různorodost světa a z ní vznikající nerovnost považuje za správnou věc, a postupnou homogenizaci světa, hlásanou a realizovanou tisíciletou ideologií egalitarismu, za nežádoucí postoj.“