12. května 1960 při takzvané První amnestii pro politické vězně se Jan Zahradníček po čtyřech letech věznění komunistickým režimem znovu vrací domů. Odtud je příznačný název sbírky Čtyři léta, kterou uspořádal Bedřich Fučík, Zahradníčkův přítel a spoluvězeň. Sbírka byla vydána až v roce 1969.
Svazek obsahuje sedm autorových básnických sbírek napsaných v letech 1944–1960. * Pod bičem milostným * Stará země * Rouška Veroničina * La Saletta * Znamení moci * Dům Strach * Čtyři léta Verše s náboženskými a biblickými motivy, které dokumentují Zahradníčkovo místo v čele katolického proudu české poezie. Tři závěrečné sbírky pak evokují dusnou atmosféru 50. let, kdy byl básník vězněn a v nichž vypovídá o svém tragickém osudu i údělu svých spoluvězňů.
Sbírka reflexivní a intimní lyriky přináší verše inspirované biblickými motivy, které evokují pochmurnou atmosféru padesátých let. Exilové vydání. Obálku s použitím obrazu Františka Šimáka navrhla Barbora Munzarová.
Sbírku básní Jeřáby napsal a vydal Jan Zahradníček poprvé v roce 1933. Sbírka představuje zlom v jeho tvorbě, kdy zájem svého díla posunul od zabývání se sama sebou k zájmu o přírodu kolem sebe. Sbírka je směsí přírodní a spirituální lyriky, v které se objevuje pro autora typická abstrakce. Navíc je ovlivněna preromantickými náměty z předchozích Zahradníčkových překladů, které mají k přírodě velmi blízko. Jím líčená příroda je plná barev a světla, spiritualita se zabývá existenciálními pojmy jako čas, dálka, kořeny, nebe, tma, hvězdy. V motivech básní se ve sbírce velmi často objevují ptáci a vítr. Kompozičně je sbírka rozdělena na dva díly a 41 básní. Jednotlivé básně jsou psány převážně formou sonetu a jeho různých variací.
Tato rozsahem nevelká sbírka veršů křesťansky orientovaného básníka, který se stal obětí komunistických perzekucí, se poněkud vymyká jeho ostatním dílům. Je totiž určena dětskému čtenáři. V devíti epických skladbičkách nám autor odhaluje veliká tajemství. Nevěříte? Nu tak jistě nevíte, kde se na světě vzaly vši, slavík, mateřídouška a chudobky, včely a vosy… Básničky této roztomilé knížky vám dají odpověď. Knihu doprovázejí poetické ilustrace Tomáše Zmrzlého, které děti určitě zaujmou. Vlastní texty také nejsou složité, ale často jsou psány na půdorysu jistého náboženského pozadí, které je dětem dobré nejprve vysvětlit. Motivicky knihy těží z lidových vyprávěnek, kterými si dříve vesničtí lidé spojovali víru se světem důvěrně jim známým (viz třeba lidové názvy květin – Slzičky Panny Marie apod.), podobným způsobem postupuje Zahradníček, když spojuje vznik té které květinky či ptáčka s příběhem ze života Ježíška. Jsou to vyprávěni naivní a roztomilá – vhodná třeba pro dlouhé letní večery…
Svazek obsahuje v chronologickém uspořádání všechny básnické sbírky Jana Zahradníčka (stranou zůstaly pouze nezařazené juvenilie, básně z pozůstalosti a překlady). Těžištěm naší edice je věcná interpretace Zahradníčkovy poezie: editoři připojili k jednotlivým sbírkám podrobné vysvětlivky, jimiž dešifrují básníkovy umělecké obrazy - tímto postupem nalézají především dva výrazné inspirační zdroje, totiž reálie původního moravského zemědělského venkova a imaginativní, filozofickou, morální a ideovou inspiraci v textu Bible. Edice a komentář Jitka Bednářová a Mojmír Trávníček.
Kniha přináší korespondenci dvou významných postav české literatury první poloviny 20. století. Edičně uspořádal, k vydání připravil a poznámkami opatřil Mojmír Trávníček.
Sbírka poezie s první částí věnovanou rodině, přátelům, rodné zemi. Druhá část má náboženskou tématiku. Závěrečná třetí oddíl s názvem Korouhve obsahuje básně Svatý Vojtěch, Svatý Prokop, Svatý Jan Nepomucký a Svatý Cyril a Metoděj. 3. vydání
Skladba je ztělesněním básníkových zklamaných nadějí; osvobozený český národ přehlédl všechna znamení času a vykročil vstříc utopii, v níž básník viděl zkázu a mravní záhubu. Pojímá zjevení z roku 1846 jako memento světu, odkud se vytrácí láska a myšlenka na věčnost.
Předkládaná kniha obsahuje 250 dopisů, které Jan Zahradníček napsal z vězení své ženě Marii. Vypovídají o zápase víry s beznadějí, vůle s rezignací, mísí se v nich prožitky, dojmy, sny, nálady. Dočítáme se o zoufalství člověka, který byl násilně vzdálen od svých blízkých, mezi řádky tušíme drama básníka, který musí své básně potajmu zaznamenávat nebo uchovávat v paměti. Je to však v prvé řadě příběh lásky, již nedokázalo oslabit ani devět let odloučení. To vše činí z těchto dopisů jedinečný celek, který se bezpochyby zařadí mezi nejobdivovanější korespondenční soubory v dějinách českého písemnictví.
Pro počátky Zahradníčkovy básnické tvorby a tedy i pro sbírku Návrat jsou charakteristické smutek a fascinace smrtí jako symbolem veškerého zmaru a rozkladu, a také stálá adorace bolesti, bezmála dekadentní melancholičnost, téměř barokní antitetičnost a veršová arytmičnost, prozrazující básníkův zápas s březinovskou dikcí. Tato poezie je, obdobně jako tehdejší verše Halasovy a Holanovy, ovlivněna expresionisticko-traklovským impulsem, jenž byl součástí dobového básnického klimatu, odvracejícího se od poetistické hravosti a nevázanosti. Stejně tak Zahradníčkovu tvorbu od počátku určovala pevná křesťanská víra, vyjadřovaná s jednoznačnou přímočarostí.
Výbor z celoživotní tvorby jednoho z největších českých básníků Jana Zahradníčka, jenž byl současně prakticky jediným, kdo si zachoval mravní integritu, nepodlehl poválečnému levičáckému běsnění a v samém zárodku – jak je ostatně výsostným úkolem pravého básníka – vytušil a odsoudil nástup stalinismu, jehož zločinnémusystému nakonec sám padl za oběť.
Soubor úvah a esejí. „Lidská řeč je jakýmsi mnohonásobným palimpsestem, na který je v nesčetných vrstvách nad sebou zaznamenáno a na který se stále ještě zaznamenává všechno, co se na zemi stalo. Všechny rty, které se kdy na zemi pohybovaly, všechny vichřice, všechny potopy, všechna zemětřesení, všechny převrat a všechna stěhování utvářela básníkovu mateřštinu. Jako všechno, co se stalo, stalo se slovem a skrze slovo, od pádu a vyhnání prvních lidí z ráje až do Vtělení, tak také všechno, co se stalo, zanechalo svůj otisk ve slově.“ 350 výtisků, z toho 50 číslovaných na Pannekoeku.
Vzácné dílo české milostné lyriky. Tato Zahradníčkova sbírka je už dílem zralého básníka. Vypovídá nejen o citovém okouzlení, ale proniká až k hloubkám smyslu lásky k ženě. Básně vznikaly v letech 1940 ? 1944 na západomoravské Vysočině, která je v nich přítomná svou opojnou krásou. Stejně tak je však v pozadí přítomný válečný svět hrůz a vraždění, ?svět plný peříček z rozdraných hnízd?. A v tom prožívají nesnadný osobní osud milenci uprostřed ?nástrah a klevet?. To vše dodává veršům mimořádnou dramatičnost a napětí lásky, něhy a hrůz i žalu. Sbírka stojí v centru Zahradníčkova díla. Vrcholí a štěstím lásky se uzavírá jeho první tvůrčí období. Básník nemohl ještě tušit, že píše poslední písně, poslední radostné zpěvy milosti, třebaže prýštící z lásky ?zapřené, trpké, mlčenlivé, bezbranné?: napříště už ho čekala mrazivá cesta končící v žalářních kobkách. Jeho písně o lásce všemu navzdory osloví nepochybně i čtenáře dnešních dnů. Doslov napsal Mojmír Trávníček.
J. Zahradníček pracoval jako nakladatelský lektor, překladatel, v letech 1938–48 jako redaktor brněnské umělecké revue Akord. V roce 1951 byl zatčen a ve vykonstruovaném procesu odsouzen k mnohaletému kázeňskému trestu. Zemřel v říjnu 1960 v Uhřínově, krátce po návratu z vězení. Básnické dílo Jana Zahradníčka je doposud pro mnoho čtenářů pramenem, který by měli poznat.
Zbigniewa Herberta a Jana Zahradníčka přes všechny myslitelné rozdíly spojuje přímo „spřízněnost volbou“, již představuje schopnost seizmického vnímání světa v ohrožení, a to – lze-li to tak říci z první ruky. Ohrožení čím? Kým? Totalitou, totalitním myšlením? Odkud se ale totalita vzala? Ve světě, v člověku? Poezii Herberta ani Zahradníčka nelze redukovat jen na pouhou odpověď na politickou situaci jejich doby ani ji v podobném smyslu ploše aktualizovat. Řeč jejich veršů míří na rozdíl od „černé pěny“ propagandy přímo k metafyzické podstatě rozpínajícího se zla. Vrací jazyku jeho věrnost realitě právě ve svém prorockém volání, které nepozbylo nic ze své platnosti a naléhavosti ani v blátě postmoderní, a v našem případě také posttotalitní „oblevy“.
Básnická skladba o sedmi zpěvech je elegickým podobenstvím o zneužití moci, o porušení odvěkého řádu přírody, o chaosu a zmatku ve vztazích mezi lidmi. Báseň vznikla v l. 1950-51. Na jedné straně zaznívají dozvuky válečných hrůz, na druhé straně katastrofická vize příštího světa, v němž dojde často k hrůzným omylům. Autor,který patří mezi významné katolicky orientované básníky, vidí pro budoucnost naději v návratu k prosté víře v Boha.
Publikováno:1990
ISBN:80-7106-019-4
Žánry autora žánry ze všech knih autora
Štítky publikací z knih autora
Na tomto webu používáme cookies pro personalizaci reklam a analýzu návštěvnosti.