Dvě povídky o věčném hledání přátelství a lásky, o odhodlání překonávat nepřízeň osudu a o poznání, že láska i přátelství ve všech podobách je velikým štěstím, velikým darem života. Hrdinky nesou jeho radosti i tíhu stejně statečně, jak ji nesly jejich matky a babičky.
V tišině u lesa, kde všechno vonělo posvátnými dary přírody, stromy, mech, jahody a kapradí, se objali. Zelené osení pokrývalo pole, nad kterým se vznášel s jásavou písní skřivánek. A jásavá píseň štěstí a lásky, vůně důvěry a svornosti naplňovala dvě duše smířených manželů. Kniha přináší čtyři povídky z díla oblíbené spisovatelky Vlasty Pittnerové.
Autorka se zabývá osudem dívek z panských úřednických rodin, které se nestačily zavčas vdát a jimž zemřeli rodiče. Do jejich osudu zasahují i další bývalé úřednické rodiny, jímž bylo umožněno bydlet v nepoužívaném křídle zámku. Zajímavé a dnes takřka neznámé prostředí je barvitě vylíčeno na osudu dvou stárnoucích slečen. Celý příběh je zasazen do období národního obrození a rozvíjející se spolkové činnosti. Kniha dává nahlédnout do životních praktik střední úřednické vrstvy venkovského panství v devatenáctém století i do složitých vztahů mezi jednotlivými úrovněmi úřednictva, které nepomíjí ani po ukončení služby, pokud tyto rodiny či jednotlivci museli zůstat ubytování v prostorách vykázaných bývalým zaměstnavatelem.
Výbor z rozsáhlého literárního díla oblíbené české spisovatelky z konce minulého století obsahuje čtyři povídky: Babička Michalcova, Matka, Hejkali a Výměnkář. Jejich náměty jsou čerpány, jako u většiny autorčiných próz, z Českomoravské vysočiny. Spisovatelka v nich vypráví o těžkém životě tkalců, dřevařů a podruhů a ukazuje, jak vrchnost úmyslně udržovala vesnický lid v nevědomosti a pověrách.
Soubor šesti povídek z lesnického a mysliveckého prostředí vypráví o tom, jak se žilo v lesích a samotách Žďárských hor na konci 19. a počátku 20. století. Ve svých povídkách autorka líčí těžký život na opuštěných lesních samotách, v hájovnách a myslivnách, práci lesních dělníků i postavení hajných, kteří v zájmu své vrchnosti sváděli nikdy nekončící souboje s pytláky. Našli se však i takoví, kteří zneužívali své moci vůči podřízeným či vesnické chudině a někdy se stávali obětí vlastní zpupnosti do té míry, že je jejich páni museli chránit před pomstou postižených.
Mohlo by se zdát, že lidem bohatým, žijícím ve svých zámcích na výsluní společenského přepychu, těšícím se vzácnému jménu a vznešenému stavu, mohlo by přát vždycky štěstí. Leč není tomu tak. Neúprosný osud zasahuje mocnou rukou i tam, kde by se zdálo, že zprvu obsypával svoje vyvolené jen zlatým deštěm. Někdy i tragické události ze života šlechtických rodin líčí Vlasta Pittnerová ve své knize.
Povídky z okolí Žďáru nad Sázavou, kde autorka prožila ve druhé polovině 19. století řadu těžkých let, jsou podloženy jejími osobními zážitky a zkušenostmi. Vypravuje o bídném životě nejchudších na venkově; o smutném osudu zestárlé matky, k níž se vrací dcera s dítětem, o svobodné matce, jejíž malá dcerka přinese oběma šťastnější život, a slepém harfenistovi, jehož provází po žebrotě sestra toužící vymanit se z bídy a utrpení.
V povídce se společně s autorkou ocitneme na venkově - v prostředí, které důvěrně znala. Působivé dobové vyprávění o životě a osudech venkovských děvčat Marušky, Marijánky a Kačenky.
Knížka dojemných příběhů pro sváteční pohodu je charakteristická tím, že její hrdinové, ač jsou jejich osudy těžce zasaženy tvrdou životní realitou, neztrácejí víru, dovedou se s ní vyrovnat a kráčet životem dál. Jejich srdce nevyhasne, naopak jsou schopni přinášet radost svým blízkým. Nakladatelská anotace.
Krajinou ve Žďárských horách protékají četné potoky. Z velikého rybníka Dářka vytéká potůček, který se ubírá úzkým korytem a protéká dalšími rybníky, mění se v potok a nakonec v širokou řeku Sázavu. Na řece samotné i jejích přítocích stávala řada mlýnů. Bývala to dost rozlehlá stavení, ale lidé v nich žijící bývali jako by odloučení od okolního světa. A nebýt okolností, že vrata, jimiž se polními cestami od vesnic do mlýnů přijíždělo, nebývala zavřená, žili by v nich mlynářovi často jako v zakletí. A právě o životě rodin mlynářů za starých časů vypráví Vlasta Pittnerová ve své knize Ve mlýnech.
Do stínu viny se dostávají hrdinové dojemných příběhů našich oblíbených autorů první poloviny minulého století. Do stínu, který je pak pronásleduje na jejich životní pouti a z kterého je přetěžké se vymanit. Většinou se nikdo neptá, co bylo pravou příčinou neštěstí. Byla to láska, sobectví, bezohlednost?
Baruška poznala krátce před svatbou, že nemá svého ženicha doopravdy ráda, poznala to, když si uvědomila, že má ráda jiného. Láska se jí dostala do srdéčka tak ošemetně, takřka kouknutím, když se na poslední muziku před adventem dostavil právě na revír dosazený myslivecký mládenec..
Více než sto let staré povídky, otiskované kdysi v časopisu Lada a shromážděné v této knize, svědčí nejen o láskách, starostech a bolestech našich předků. Jsou také dokladem, že láska k přírodě může být i předznamenáním lásky k lidem, zdrojem pozitivního vztahu ke světu.
Povídky, shrnuté do této knihy, vykreslují, jak je tomu u Vlasty Pittnerové obvyklé, drobné radosti ale především starosti chudého venkova ve "Žďárských horách". Zdaleka ne všechny životní příběhy a peripetie končí dobře, ostatně tak, jak je tomu i v životě. Dojímavost některých příběhů se mísí s tvrdostí selského stavu, dnes znovu vzkříšenou, která se zdá nepochopitelná těm, kteří nikdy nepřetvářeli hlušinu na oranici, ale naprosto není nutná za každou cenu.
Z čisté lásky – je název dalšího výboru povídek oblíbené spisovatelky ze Žďárska Vlasty Pittnerové, která dobře věděla, jaké to bývá s láskou soužení: „Jak někdy v srdci vznikne hněv, když si mládenec myslí, že už se svojí pannou nebude mluvit, jak se pak beze slov, pohledem usmíří, dávají vinu každý sobě, odprošují se za to, v čem si ublížili, chtějí zapomenout, že měli bolest, že cítili hněv, že jim bylo něčeho líto. To je ta pravá láska, když se milovaná bytost usmívá na člověka jinak než všichni ostatní lidé, když slzy této bytosti váží víc než slzy celého světa.“
Tři povídky z pera Vlasty Pittnerové mají společné téma. Vlasta Pittnerová, jedna z nejčtenějších autorek Vysočiny, ve svých povídkách ukazuje na osudech lidí šťastný i nešťastný život na venkově i malém městě. Její povídky z přelomu 19. a 20. století se z povahového hlediska hrdinů moc neliší od dnešní doby.
Pět povídek z pera oblíbené spisovatelky Vlasty Pittnerové tentokrát přibližuje radosti i starosti s dětmi, které provázely život našich předků ze Žďárských hor.
Když šla Káča Zubáková do Brna do služby a vrátila se asi po dvou letech se "živou výslužkou", klukem jako bukem v náručí, nikdo se tomu ve vesnici moc nedivil. Lidé o Káče věděli, že je to "větřidlo", ale divili se tomu, že se Káča s tím "klazanem" tak mazlila, jako by to bylo nějaké panské děcko... A Tonda byl opravdu rozmazlený jako nějaký hraběcí dítě. Mezi dětmi chtěl mít vždy přednost a hned se rval. Sám říkal: "Já su hraběcí dítě!" Jistě tušíte, jak to s takovým rozmazleným klukem na vesnici v dobách našich prababiček dopadlo. Nakonec chodil Tonda jako dospělý po žebrotě. Vlasta Pittnerová vypráví o jeho životě i životě dalších lidí v deseti povídkách Z našich dědin a městeček.
Povídky: • RŮŽE BEZ POUPAT • U DŮCHODNÍCH • VE STARÉM ZÁMKU • VE VÝSLUŽBĚ • KOUSEK POHÁDKY • JEMNOSTINKY • POKAŽENÝ SVÁTEK • Z PALÁCE DO ZÁMKU Romantické popisy lásek, hororový příběh o tom, jak si mladá dívka musela vzít kvůli zajištění starého dědka, vylíčení těžkého osudu vysloužilých panských zaměstnanců.
Honilové si od nepaměti volili ženy mezi mlynářskými dcerami, a pokud to bylo možné, ze mlýnů „na vodě“, na Sázavě, která tekla kolem rodného mlýna. A dcery vdávali ponejvíc také do mlýnů, takže krajánci, jdoucí kolem Sázavy ať po vodě nebo proti vodě, mohli téměř v každém mlýně vyřizovat pozdravení honilovskému příbuzenstvu.
Život na zámku nemusí být jen selankou, i tady žijí mladé dívky toužící po lásce a bránící se vůli rodičů, matky-hraběnky, které prožívají trpký osud společně se svými dětmi, vdovy po úřednícícíh, jež se snaží sňatky zaopatřit své dcery. Autorka nejen poutavě popisuje prostředí, ale výstižně zachycuje zdejší mluvu, která je směsicí češtiny, němčiny a francouzštiny.
Příběhy ze života lidí zámožných i chudých, vesničanů z Vysočiny i lidí z Prahy přináší výbor Zapomenuté povídky, které Vlasta Pittnerová psala pod pseudonymem Vladimír Štěpánek. Autorka v nich potvrzuje pověst spisovatelky realistických, často mravoučných próz, které publikovala i pod řadou dalších pseudonymů jako Mariana Turnovská, Ladislav Žďárský, V. Popelka, V. Štěpánek či V. Haenburská. Mimořádně bohaté tvorby Vlasty Pittnerové zaměřené výchovně a postavené na křesťanské morálce si váží etnografové, protože zvláště její popisy venkovského prostředí jsou velmi plastické a podrobné, navíc věrně zachycují zdejší mluvu, která byla směsicí češtiny a němčiny.
Povídky: • NA KŘIŽOVATCE • PLAKALA • ROZÁRA • ZNAMENÍ • VIDĚLA SMRŤ • TŘI KRÁLOVÉ • O SVATÉM JOSEFĚ • BETLÉM. Realisticky a čtivě popsaný život na Žďársku v 19. století. Kromě lásek šťastných i nešťastných zachycuje i předkřesťanskou tradici čarování na křižovatce. Takže nejen román pro ženy, ale též etnograficky významný zdroj.
Soubor tří povídek - Ze závisti, Za ránu kamenem, Na milosti - z pera oblíbené autorky. Vlasta Pittnerová v těchto příbězích čtivým způsobem přibližuje osudy lidí na přelomu 19. a 20. století.
Povídky: • JOHANKA NA SAMOTĚ • PANÍ RADNÍ • ZE STESKU • BABIČKA LESINOVÁ • JEJICH ŠTĚSTÍ • BRNĚ. O láskách a odolnosti venkovanů ze Žďárska, i těžkém životě, který si někdy lidé svým jednáním ještě zhoršují.
Příběh o Kačence, která kvůli výdělku musí opustit své dítě, o Rozárce přinucené matkou k sňatku na německou vesnici a dva další příběhy ze života na vsi.