Hlavní hrdinkou knihy je čtyřicátnice Kristýna, která je po rozvodu velmi osamělá. Vypráví o své práci, životě, rodině, dceři, která je závislá na drogách, o svém bývalém manželovi i mladším milenci Honzovi. Ani svatí, ani andělé je příběhem o životě, smrti, lásce, nevěře a rodinných vztazích.
Druhé vydání úspěšného románu z roku 1993. Ivan Klíma (nar. 1931), jehož čtenáři u nás i v zahraničí oceňují jako skvělého vypravěče a citlivého znalce lidské psychiky, spojil v tomto příběhu tři na první pohled zcela nesourodé postavy: televizního kameramana, vězně odsouzeného k smrti a prezidenta Gustáva Husáka. Jediné, co mají společného, je prožitek vězení, ale přesto se jejich osudy začínají zvláštním, nečekaným způsobem proplétat...
Výbor z povídek českých autorů, v němž editoři usilují o relativně výrazné postižení generační škály a tematického i vyjadřovacího rozpětí povídkového žánru ve zmíněném období (výrobní důvody nedovolily přinést ukázku z jubilejního roku 1968).
První román Ivana Klímy Hodina ticha vznikal na přelomu padesátých a šedesátých let, v době relativního kulturního uvolnění. Jeho děj se odehrává na východním Slovensku, v kraji extrémní chudoby, postihovaném navíc zátopami z Laborce (místní poměry autor poznal jako začínající novinář během své reportérské cesty v 50. letech);časově je zasazen do konce války a doby, kdy vládu převzali komunisté a začali s kolektivizací zemědělství. Přes dohled cenzury se autorovi v románu podařilo vyjádřit deziluzi z násilných praktik komunistického režimu. Román ocenili někteří z tehdejších kritiků za propracovanou formu i úsilí o „pravdivé vidění“.
Knížka pro dospělé, aby ji mohli číst dětem. Poetická vyprávění v této knize pohádkovou formou odpovídají na zvědavé dětské otázky o světě jeho smyslu. Autor je výsostný vypravěč, který přístupným jazykem vysvětluje například původ světla, cenu vzduchu, ale i důležitost přátelství a úcty k druhému člověku a k přírodě kolem nás. Předškolákům je možné z knížky předčítat nebo společně s nimi prohlížet krásné obrázky a povídat si o nich. pro školáky může být vhodnou četbou pro první seznámení se s tvorbou Ivana Klímy.
Jakou jistotu nabízí svět v nejbližší budoucnosti? Je na místě naděje? To jsou jen dvě z mnoha otázek, jež si Ivan Klíma klade ve svém eseji, v němž se zamýšlí nad některými rysy duchovního ovzduší přelomu tisíciletí. Některá nebezpečí v současné době pominula, jiná naopak vyvstala. Ale stále je tu právě naděje jako důležitý rozměr lidského života.
Již třetí kniha fejetonů Ivana Klímy je vlastním autorovým výběrem z „Posledních slov“ a „Sloupků“, které donedávna po tři roky vycházely v Lidových novinách a v měsíčníku Xantypa. Jak už to bývá v tomto novinářském žánru obvyklé, dotýkají se tyto drobné texty nejrůznějších témat, většinou každodenních, někdy i věčných. Největší zájem čtenářů vyvolávaly Klímovy vtipné postřehy o nesmyslném zbožňování celebrit, o nadhodnocování významu profesionálního sportu či o nepochopitelných činech naší justice. Čtenáři si také velmi oblíbili humorný způsob, jímž upozorňuje na projevy úpadku a prznění našeho jazyka ve sdělovacích prostředcích i při běžném úřadování. A jakkoli jsou všechny tyto věci vážné, v podání autora, který má smysl pro humor, je možné jim čelit i zasmáním.
Popularizační monografie soustřeďuje pozornost výhradně k spisovatelovu dílu, které podrobně rozebírá a hodnotí v celé jeho rozloze, snaží se vysledovat společenské souvislosti a především stanovit, v čem byl jeho autor nejvíce svůj a neopakovatelný jako spisovatel i člověk. První vydání.
Je to prezentováno jako moderní pohádky pro děti, ale není to tak úplně pravda. Každá pohádka v sobě skrývá kritiku a posměch, týkající se tehdejší totalitní společnosti.
Ironické, kritické, u někoho možná polemiku vzbuzující fejetony prozaika, dramatika a publicisty Ivana Klímy už nějaký čas provázejí čtenáře Lidových novin a časopisu Xantypa. Kniha Kostlivec pod kobercem je z nich sestavena, není však jen jejich pouhou sumou. Jako svébytný celek, jakýsi "román ve fejetonech", je a bude svědectvím o podrobnostech českého společenského života na počátku třetího tisíciletí. Pohledu vitálního autora, který si nikdy nedovolí mlčet, má-li už konečně právo veřejně mluvit, neunikne žádná hanebnost z politické scény, podrobuje svému sarkasmu i činnost soudů a policie, dnešní češtinu, zvyky mládeže, programy a jazyk médií, jejich soupeření o super- a nej- a snahu "ubavit" čtenáře nebo diváka k smrti. Ivan Klíma v duchu Karla Čapka pojmenovává vážná nebezpečí, ohrožující nejen naši zemi a Evropu, ale celou planetu, nebezpečí rafinovaně skryté v zakřiveném zrcadle civilizovaného blahobytu a nikdy nekončící zábavy.
Publikace obsahuje výběrovou sbírku fejetonů z časopisů a denního tisku. Většina fejetonů byla napsána pro Lidové noviny, některé pro Frankfurter Rundschau a pro samizdatový Obsah. Jejich výběr pořídil sám autor a snažil se vybrat texty se všeobecnější výpovědí. (zdroj: www.mlp.cz)
Román Láska a smetí vznikal na konci 80. let, v době, kdy byl Ivan Klíma v Československu zakázaným autorem. Má několik dějových pásem, v ústředním z nich se hrdina, ženatý spisovatel, který pracuje jako metař, pokouší řešit svůj milostný vztah. Také ostatní dějová pásma se dotýkají citových vztahů, od neuskutečněné lásky Franze Kafky po lásku milostnou, manželskou i lásku syna k umírajícímu otci. Právě společné téma citových či milostných krizí spojuje jednotlivá dějová pásma natolik, že je mění v jednolitou a poutavou četbu. Láska a smetí se navíc pokouší najít odpověď na velká osobní dilemata, jimž se v životě nevyhne většina z nás. Tento román se stal autorovou nejúspěšnější knihou, byl kromě čtyř vydání v češtině, několika vydání v angličtině a v němčině přeložen s výjimkou Finska a Albánie i ve všech evropských zemích. Vyšel také v Číně, Japonsku, Íránu, Koreji, Izraeli a Turecku.
Ve sbírce Loď jménem Naděje se autor formou paraboly zamýšlí nad všeobecnými „osudovými“ okolnostmi lidské existence. V novele Loď jménem Naděje je to osud společnosti, která se dobrovolně vydá pod vedením paranoidního vůdce na cestu zkázy, v novele Ostrov mrtvých králů je to osud jedince neschopného vymanit se z „prokletí vlastních vzpomínek, které ho vzdalují živým citům a vztahům“.
Nová povídková sbírka Ivana Klímy je věnována většinou ženským hrdinkám. Některé z nich jsou bezelstné, nepůvabné a nesebevědomé bytosti, které v touze po lásce zapřou samy sebe, aby poté, co si urvaly něco štěstí s mužem, o kterého vlastně ani nestály, zůstaly stejně osamělé jako předtím, navíc se strachem nebo hrůzou, které jim takový vztah přinesl. Jiné jsou naopak dračice, naklonované ženy barbíny, ženy podnikatelky, ženy dobyvatelky slasti, pro niž jsou schopny všeho, i zločinu. Označení horory v podtitulu této knihy znamená, že hrůza je nám v patách, jen ji nazvat pravým jménem. Dotisk r. 2008
Milostný povídkový triptych - Lingula, Pás a Poprava koně - zachycuje sugestivně citový a myšlenkový svět soudobého mladého člověka. Svět je ještě nezralý, zploštělý stereotypní prací, ale jenom zdánlivě vyprahlý. Všichni hrdinové a hrdinky se snaží překonat jeho jednotvárnost únikem do snů a zároveň touží po životních hodnotách, odpovídajících jejich intelektuální úrovni.
Setkání s mladou, poněkud zvláštní a nevyzpytatelnou dívkou změní od základu život úspěšného vědce - muž, žijící dosud spořádaným životem se dopouští jedné pošetilosti za druhou a obrátí naruby život svůj i život svých blízských. Milostný příběh se postupně mění ve virtuózní líčení všeobecně platného zápasu člověka, který se ze všech sil snaží unikanout osudu, ale podlehne prázdnotě nenaplněného života. Tragikomický příběh dáva autorovi příležitost k brilantnímu zachycení charakteru jednotlivých postav i dobové atmosféry.
Milostné příběhy Ivana Klímy, v současnosti jednoho z nejúspěšnějších českých spisovatelů, čtenáře upoutávají svou neobvyklostí, zaměřením na vztahy, které se okolí zdají nepochopitelné, podivné, občas dokonce pobuřující. Nejinak je tomu v povídkovém souboru Milostné rozhovory. Autor v mistrné kompozici obměňuje různé varianty základního tématu – lásky, která překonává absurditu života, i přesto, že někdy bývá spojena se smrtí.
Příběh diktátora, který pozdě pochopil, že už diktátorem být nechce. Spisovatel Ivan Klíma patří mezi nejznámější české literáty. Proslavil se například prozaickými knihami Hodina ticha, Láska a smetí, Má veselá jitra nebo Moje první lásky. Veřejnosti je však méně známá jeho tvorba dramatická. Hru Ministr a anděl napsalještě v době normalizace v osmdesátých letech minulého století, a protože patřil k proskribovaným autorům, byla nejprve inscenována v zahraničí. Později se dokonce stala předlohou jeho politické satirické prózy nazvané President a anděl. V Českém rozhlase byla hra natočena v roce 1994 režisérem Michalem Pavlíkem. https://vltava.rozhlas.cz/ivan-klima-ministr-a-andel-5036757
Divadelní hra se základní koncepcí konvenční detektivky, v podstatě však hra o potřebě naděje a útěchy před strachem ze smrtí. Na této potřebě je vybudována postava Mistra, výrobce rakví, muže, který chodí po čerstvých stopáchsmrtí, vražd, sebevražd a zločinů zabití a který přináší útěchu v podobě iluze, polopravdy, demagogie, dogmatismu a lži, a této tzv. útěchy zneužívá.
Paměť dějin i paměť jednotlivce mají své vlastní nezbadatelné zákony, ale někde v individuálním osudu se propojují. I tak je možné vnímat nejnovější knihu povídek Ivana Klímy. Nebezpečným výletem bylo už, obrazně řečeno, narodit se do šíleného dvacátého století, ve kterém vykrystalizovaly dva totalitní režimy. Žít právě vnich znamenalo spíš snahu přežít, a to se na všech, jimž se to podařilo, něčím otisklo. Klímovy povídky o lidech těch časů i o sobě samém jsou často nemilosrdnými zrcadly doby i lidských povah. Tím víc čtenáře upoutá autorův střídmý styl a cudnost, něco, co se z české prózy téměř vytrácí. Vzniká tu zvláštní kontrast: autor si bere za hlavní zbraň proti zločinnosti sociálního inženýrství a proti lidem bez svědomí cudnost a slušnost. Je to nečekaně vzácná hodnota ve světě rekordů a superlativů.
Do prvního svazku svých spisů jsem zařadil prózy, které by se daly zjednodušeně nazvat milostné. Porušil jsem úmyslně časovou posloupnost jejich vzniku. Zařadil jsem do první části prózy shrnuté do knihy Moje první lásky, napsané na sklonku sedmdesátých a v začátku osmdesátých let, snažil jsem se v nich totiž vylíčit pocity spíšepubertálního toužení než skutečné milostné zážitky. Teprve po nich následují povídky o zralejších vztazích, ačkoliv většina z nich vznikala v letech šedesátých. Zařadil jsem také krátkou prózu ze své první povídkové knihy Bezvadný den, která vznikala ještě v padesátých letech. Kratičká Láska je jistě dosti naivní, ale ve své době měla smysl i tím, že se naprosto vyhnula všem dobovým literárním rituálům a manýrám. Byla o lásce - o ničem víc. Zbylé povídky pak jsou ze dvou sbírek: Milenci na jednu noc a Milenci na jeden den…(z poznámky autora).
Chlapec z pražských Vršovic Ivan Klíma, který za německého protektorátu nuceně trávil část dětství mezi šancemi terezínského ghetta, už tehdy vytušil, že by chtěl být spisovatelem. Asi to byla jediná cesta, jak se vypořádat s absurditou prožívaného. S absurditou toho, že dítě je označeno za Žida, aniž má ponětí, co to znamená, a je za své židovství perzekuováno. Když se po válce vrátil domů, začal svůj dětský záměr krok za krokem naplňovat: doháněl školní vzdělání, četl, pozoroval dění kolem sebe, ukončil univerzitní studia, dostal se do novinových i knižních redakcí. Osud mu přál, napsal a vydal mnoho povídek, románů i divadelních her, na stovky článků a esejů a stal se nejen u nás, ale i ve světě jedním z nejznámějších českých spisovatelů 20. století. Nyní Ivan Klíma ve svých pamětech toto již minulé století, v němž učinil zkušenost se dvěmi zhoubnými diktaturami, nazval „šíleným“, jako úsek dějin, kterému nejsme s to porozumět jako nerozumíme šílenému člověku.
V roce devadesátých narozenin jednoho z nejznámějších českých spisovatelů 20. století Ivana Klímy vycházejí souborně v jednom svazku jeho paměti Moje šílené století. Autor popisuje svůj život ve dvacátém století, v němž zakusil dvě zhoubné diktatury, od dětství za protektorátu až do přelomového roku 1989. Nazval ho „šílenýmstoletím“ – jako úsek dějin, kterému nejsme s to porozumět, stejně jako nerozumíme šílenému člověku. Klíma nezůstal jen u ponoru do své osobní minulosti, ale vzpomínky prokládá řadou esejů, v nichž reflektoval individuální i společenské jevy ve „věku extrémů“. Nové vydání memoárů, které se právem zařadily mezi klasické tituly tohoto žánru, je doplněno o text spisovatelova syna Michala, jenž shrnuje posledních třicet let prožitých již ve svobodě, a o řadu barevných fotografií.
Ve druhém svazku pamětí Ivana Klímy, jejichž první část Moje šílené století po zásluze ocenili účastníci ankety Lidových novin o nejzajímavější knihu roku 2009, se ocitáme v „horkém létě“ roku 1967. Čtenář právem tuší, že se autorův život, stejně jako život celé země, brzy ocitne v politických turbulencích. Tak jako v prvním díle pamětí i zde Klíma poutavě líčí nejen peripetie vlastního myšlení a osudů svých a své rodiny, ale i podstatné události v zemi a jejich reflexi ve světě, okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy, která ho zastihla v Anglii, první měsíce po vpádu vojsk a hubené naděje na pokračování v tendencích pražského jara za přítomnosti sovětské armády. Ještě než zemi znovu oddělila od západní kultury železná opona, je pozván do Spojených států, kde by mohl s rodinou zůstat. České kořeny a sepětí s rodným jazykem jej však přivádějí zpátky, aby prožil spolu s ostatními dvacet let v období, jemuž se dostalo podivného názvu „normalizace“. Přitom skoro nic není v letech 1969 - 1989 tak úplně normální. V lidských myslích naopak dochází k schizofrenii mezi soukromým a veřejným, a ti, kteří se tomu snaží čelit, jsou často zbaveni možnosti dělat svou práci. Patologická atmosféra ve společnosti se vtírá i do intimních životů, rozpadají se rodinné a milostné vztahy, lámou se charaktery. Je těžké, ale i nutné to přiznat. S iniciativou statečných kolem Charty 77 přichází čas dalších aktivit a rozhodnutí... I tentokrát jsou paměti proloženy eseji, v nichž autor zobecňuje základní rysy „šíleného století“.
Kniha povídek, v nichž autor vypráví příběhy své i příběhy lidí, které potkává. Jeho „zlatá řemesla“ jsou buď klukovské sny stát se malířem (Malířská povídka) nebo strojvůdcem (Řidičská povídka), či skutečná zaměstnání, ke kterým je autor přiveden nucenou ztrátou svého řemesla spisovatelského (Archeologická, Posílkářská a Zeměměřičská povídka). V Pašerácké povídce se pašují knihy a myšlenky. Všechno, co Klíma vypráví, ho inspiruje ke vzpomínkám na příběhy minulé, k úvahám o smyslu věcí i dějů a zejména o pošetilosti „člověka inženýrského věku“, který rve přírodě jedno tajemství za druhým, a spěje tak k svému zániku.
Nová kniha z edice Česká povídka opět přináší texty známých i méně známých autorů; tentokrát o (ne)porozumění mezi lidmi. Vztahem otce a sedmnáctiletého syna - anarchisty se zabývá Petr Šabach, tragédií dvou bratrů narozených v zapadlém americkém městečku Iva Pekárková. O hledání porozumění mezi manžely a partnery píšou autorka Hrdého Budžese Irena Dousková, Marta Gärtnerová a Ivan Binar. Zdeněk Jizera Vonásek se ve své povídce citlivě vyrovnává se smrtí své životní partnerky. Generační konflikt vystupuje na povrch v prózách Edy Kriseové a Miloše Urbana, hrajícího úplně na jinou notu než ve svých románech. Michal Viewegh se ve své moralitě zabývá sporem úspěšného spisovatele a bulvárních novinářů. Ivan Klíma dětskýma očima pozoruje vztah mezi Čechy a Němci za války a těsně po ní. Pozoruhodným prozaickým debutem je povídka básnířky Violy Fischerové.
Reportážní záběry z dnešního Polska zachycují nejrozmanitější tváře a skutečnosti jeho života společenského, kulturního, hospodářského i politického. Snaží se proniknout pod povrch věcí a jevů a vytěžit poučení i pro nás, jež s Poláky spojuje víc než jen zeměpisné sousedství a shodný společenský řád. 23-038-65
Mezigenerační konflikty a rodinné problémy odhalují autoři už jedenáctého souboru edice Česká povídka. Úsměvně a s nadsázkou líčí vztah matky a jejích dvou dospívajících dcer Irena Obermannová. Naopak do příčin konfliktů třicetileté ženy z reklamní ranže a její matky učitelky nesentimentálně proniká Eva Hauserová. Až dojemně harmonické soužití prožívá malý chlapec a jeho pradědeček v próze Jiřího Stránského. Komplikované vztahy mezi rodiči i krátké úniky mladé hrdinky do snu zachycuje Ivan Klíma. Až do počátku padesátých let zasazuje Edgar Dutka tragický příběh rodiny, která tehdejší události nedovolují žít společně. Za úspěšnou, ale ne zcela šťastnou podnikatelkou přivádí Jan Balabán budoucího otce, který usiluje možná o poslední šanci změnit svůj život. Všední i nevšední osudy žen několika generací popisuje malá rodinná sága Aleny Zemančíkové.
Výtvarník Bedřich Fritta namaloval v koncentračním táboře Terezín svému synkovi obrázkovou knížku k třetím narozeninám. Ivan Klíma napsal k těmto obrázkům příběh chlapce, který se nestal číslem.
V tomto útlém souboru, shrnující prózy většinou napsané v posledních dvou letech, najdeme i celý oddíl "Velmi krátkých povídek", na nichž autor dokázal, že lze poutavý příběh, jednou milostný, po druhé až hororový, sdělit opravdu jen několika větami.
Soubor osmi milostných povídek současných českých autorů formálně spojuje jejich společné ladění do barevného spektra malířské palety, kdy hodnotám a významu jednotlivých barev odpovídá pointa určitého příběhu.
Tato knížka povídek Ivana Klímy svým obsahem poněkud překvapí. Autor, jenž získal oblibu především svými prózami milostnými a povídkami, které se snažily zobrazit všední život v totalitní společnosti, shrnul v této sbírce povídky jiného druhu. On sám je nazývá malými horory a dodává, že ovšem jde nikoli o příběhy s tradičními hororovými rekvizitami, s upíry či strašidelnými zámky, spíše o jakési metafyzické horory, zachycující okamžiky úzkosti člověka, jenž vstupuje do situací, které považuje za normální, ale při nichž se náhle setkává s čímsi nečekaným, nevysvětlitelným a záhadným. Kdy namísto odpovědi na otázku, kterou klade, se mu dostává odpovědí na zcela jiné otázky. Tato knížka přináší nejen napínavou četbu, ale i nezapomenutelný zážitek.
Další knížka z edice Česká povídka navazuje na soubory předchozí, zároveň je ale trochu jiná. Opět sice přináší povídky deseti autorů, ale nikoliv na jedno téma. Přesto mají cosi společného - nejde o příběh ze života. Některé jsou groteskní, jiné absurdní, s prvky černého humoru, další dejme tomu postmodernistické. Se světem spotřebitelských soutěží se s nadsázkou vyrovnává Ivan Klíma. V tradici svých podivných, virtuózně vystavěných příběhů pokračuje Miloš Urban, s pozoruhodným nápadem v sobě ukrytých světů si pohrává Jiří Kratochvil, problémy kočičího sexu i vizi odlidštěného světa popisuje Igor Chaun. Až kafkovský je strach anonymního člověka z úředního obvinění v textu Ivana Binara. S černým humorem obratně zacházejí Iva Pekárková a Pavel Svoboda. Obyčejnému školníkovi a zamilovanému strojvůdci "přičarují" zázračné schopnosti Jan Jandourek a Boris Dočekal a pragmatiký vědec se střetává s "vizionářkou" v povídce Daniely Fischerové.
Šestičlenná porota (sestávající z inženýra, archiváře, holiče, medika, mlékařky a kapitána) má posoudit vinu či nevinu muže obžalovaného z vraždy. K hlavnímu přelíčení soudu, které má definitivně vynést rozsudek, se však obžalovaný nedostaví, protože byl z blíže neurčených důvodů popraven. Aby však bylo spravedlnosti učiněno zadost, musí porota i potom vyřknout své mínění.
Ve svém románu se Ivan Klíma přibližuje k jednomu z nejpalčivějších problémů naší doby: Máme vůbec ještě nějakou naději dát našemu životu smysluplný řád? Neztratili jsme s vírou a mezilidskou důvěrností i poslední jistotu, kterou jsme čelili smrti? Hlavní postava románu, evangelický farář Daniel Vedra, pozbyl v průběhu milostné zápletky, v níž zradil svou konfesi a své postavení, to jediné, co dávalo jeho životu smysl - Boha. Svou milenku ale, která byla původně nevěřící skeptik, přesvědčil svým vzorem „muže lásky“ a vrátil jí důvěru v člověka... (Nakladatel)
Stát se mocným mužem, to může být i v malé, nejmenované středoevropské podmocnosti demoralizující, korumpující a k zešílení... Dříve loutkoherec, nyní muž, kterého doba vynesla do nejvyššího patra politického života země, je sice relativně mocný, ale bez vztahu ke svým blízkým, odtržený od reality běžného života, obklopen korumpujícím prostředím i lidmi. Premiér, kterému se náhle začne zjevovat anděl... Ačkoli některé korupční aféry naší současnosti byly autorovi dobrou inspirací, nejde mu ani tak o parodizaci osobností žijících politiků, jako o zamyšlení nad tím, jestli vůbec lze zůstat v tomto prostředí "normální" - a to v každém slova smyslu - tedy i slušným, a mravně nepoškozeným člověkem. Ačkoli je příběh tematicky blízký populárnímu titulu "Jistě pane premiére", parodujícímu (nejen) prostředí britské vrcholné politiky, jde zde ironická nadsázka použita přeci jen trochu jiným směrem. Autor říká, že tento romám má jen málo co společného s čímkoli, co dosud napsal, což "může být pro některé čtenáře varováním a pro jiné doporučením".
Rozhovor Ivana Klímy s americkým spisovatelem Philipem Rothem o české disidentské a emigrantské literatuře, o jejím poslání a lidech, kteří ji tvořili. Rozhovor původně vyšel v The New York Review 12. 4. 1990, česky pak knižně vyšel jako katalog k výstavě Kde domov můj?.
Rozdílně přistoupili k tématu „erotika" oslovení spisovatelé v devátém svazku edice Česká povídka. Někteří přinášejí barvité příběhy plné děj, jiné více nahlížejí do nitra svých hrdinů. Dvě věci je však spojují - otevřenost i časté překračování neurčité hranice mezi erotikou a sexem, kterou každý člověk vnímá trochu jinak. Slibný dotyk erotiky i záchvaty žárlivosti prožívá patnáctiletý kluk v povídce Petra Šabacha o první lásce. Irena Obermannová píše o ženě, kterou neuspokojuje její sexuální život; nedokáže však o svých pocitech promluvit s manželem, dlouho jenom sní o změně. Až hororovým koncem zvláštního milování na pronajaté nemocniční posteli překvapuje Ivan Klíma. Erotika a konzumní bezobsažný sex - to jsou protiklady, které vyznávají „hrdinové strhujícího příběhu Edgara Dutky. Jako nit se vine erotický podtón textem Hany Andronikové o Češce cestující londýnským metrem. Velmi otevřeně zachycuje milostný prožitek dvou mladých žen Kateřina Rudčenková. Bouřlivé vzplanutí studenta gymnázia a mladé profesorky zasadil Josef Moník do svého času chátrajících domů na Malé Straně a na zasněžený Petřín. Zdeněk Jizera Vonásek přivádí malíře z Karlova mostu do benátského paláce, aby tu restauroval erotické malby a prožil jednu vášnivou noc.
Soudce z milosti - příběh soudce, který řeší dilema, zda udělit trest smrti usvědčenému vrahovi, je symbolickým vyjádřením ducha totalitní společnosti, nasyceného strachem a deklasujícího základní životní hodnoty. Román je považován za výjimečné dílo poválečné české prózy.
V dalším souboru edice Česká povídka se oslovení spisovatelé vracejí k období totality. Jejich příběhy jsou spíše tragikomické, psané s jistým nadhledem, se smyslem pro trapné a směšné momenty, které vnášela do lidských životů vláda jedné strany.