Moje nebezpečné výlety

Paměť dějin i paměť jednotlivce mají své vlastní nezbadatelné zákony, ale někde v individuálním osudu se propojují. I tak je možné vnímat nejnovější knihu povídek Ivana Klímy. Nebezpečným výletem bylo už, obrazně řečeno, narodit se do šíleného dvacátého století, ve kterém vykrystalizovaly dva totalitní režimy. Žít právě vnich znamenalo spíš snahu přežít, a to se na všech, jimž se to podařilo, něčím otisklo. Klímovy povídky o lidech těch časů i o sobě samém jsou často nemilosrdnými zrcadly doby i lidských povah. Tím víc čtenáře upoutá autorův střídmý styl a cudnost, něco, co se z české prózy téměř vytrácí. Vzniká tu zvláštní kontrast: autor si bere za hlavní zbraň proti zločinnosti sociálního inženýrství a proti lidem bez svědomí cudnost a slušnost. Je to nečekaně vzácná hodnota ve světě rekordů a superlativů.