Kniha je japonérie, která je fiktivní sbírkou dopisů, jenž napsal neznámý autor své milé z cesty a následného pobytu v Japonsku. Hlavní postava příběhu je znalec a sběratel japonského umění, ten chce využít své návštěvy v Japonsku k dokonalému osvojení japonštiny, aby ji po návratu do Čech mohl vyučovat na univerzitě. Ve svých dopisech popisuje zážitky z cesty parníkem do Japonska a zkušenosti z pobytu v Tokiu, Kjótu a Kamakuře v době éry Meidži.
Joe Hloucha v knize Pavilon hrůzy líčí japonskou tradici Ohimači (vyčkávání jitra), což byl ve své době iniciační rituál, zkouška odvahy pro syny samurajů. K Ohimači se shromáždila skupinka hochů a vypravěč, který vyprávěl strašidelné příběhy. Během noci se chlapci museli vydávat plnit úkoly, kterými měli stvrdit svou odvahu. Dílo má tedy charakter sedmi povídek zasazených do hlavního dějového rámce. Povídky mají nadpřirozený, místy až strašidelný charakter a skrývají v sobě morální poučení a motivy odplaty. Hloucha zde (stejně jako v ostatních dílech) hojně zahrnuje japonské reálie. Jeho dílo je značně ovlivněné japonskou literaturou a kulturou, tudíž se zde objevují i motivy typické pro Japonsko (sakury, sebevražda, úcta k rodině ad.).
Vyprávění o Japonsku (20. léta 20. stol. ) doplňuje 15 krátkých pohádek s 51 obrazy dle fotografií a starých dřevorytů, obálku kreslil František Xaver Procházka.
Joe Hloucha na svých cestách po Japonsku a Číně sesbíral tradiční asijské pohádky a spolu s krásnými ilustracemi je uspořádal do výboru Pohádky slunného východu. Navazuje tak na své dříve vydané dílo Pohádky japonských dětí, kde své čtenáře seznamuje nejen s tradičními příběhy, ale také s kulturou této pro Evropany i dnes záhadné země.
Poručík Ludvík Polanský, vášnivý sběratel a milovník orientu, je rozčarován svým přeložením, které ho vzdálí od milované Prahy a přítelkyně Heleny. Potkává ale tajemného cestovatele po Asii Jiřího Ebranna, který ho seznamuje nejenom se svými zážitky z cest, ale i s tajemstvími svého domu...