Útlá novelka vypráví o prvním citovém vzplanutí šestnáctiletého jinocha k dvacetileté krásce. Slovo červnec v názvu je staročeským označením července (čerwnec).
Jeden z nejvýznačnějších románů nositele Nobelovy ceny za literaturu vznikl pod vlivem psychoanalýzy, Nietzscheho myšlenek a východní filosofie. Výjimečný text o složitém hledání sebe sama, o rozpolcenosti vlastního Já nachází stále nové generace čtenářů.
V prózách tohoto svazku umělecky vrcholí střední údobí autorovy tvorby. Útlým románem Demian (1919), příběhem mládí Emila Sinclaira, postihl Hesse „nerv doby“ (Thomas Mann) a vypověděl mnoho o tehdejší mladé generaci, která zděšena ztrátou starých morálních hodnot, jež jí zničila první světová válka, hledala hodnoty nové. Román měl neobyčejný úspěch, a právě v jeho vyznění lze hledat důvod, proč se i další generace hlásí k Hesseho odkazu. Nevoli k měšťáckému světu vyjadřuje povídka Klein a Wagner, v níž se autor nejvíce přiblížil expresionismu. Mistrovsky napsané Klingsorovo poslední léto (1920) zkoumá umělectví jako možnost a způsob existence. Slavná próza o Siddhárthovi (1922) ztělesňuje touhu po duchovním životě a reflektuje autorovo studium východních učení, v nichž se pokoušel hledat východisko.
Giovanni Bernardone zv. František z Assisi byl znamenitou osobností, přestože se po něm dochovala jen jediná modlitba. Namísto psaných slov a veršů nám zanechal vzpomínku na svůj prostý, čistý život, co do krásy a tiché velikosti převyšující mnohá básnická díla.
Román Gertrúda (1910) patrí k skorším autorovým prózam. V spätnom pohľade úspešného hudobníka Hesse v ňom poodhaľuje hĺbku osamelosti umelca, utvrdzujúceho sa v presvedčení, že tvoriví ľudia musia zotrvávať na kontemplatívnom životnom postoji. Dielo sa vyznačuje citlivým zobrazením súkromnej, intímnej sféry nadaného huslistu a zaznieva z neho tichá rezignácia voči svetu.
V „hudebním“ románu Gertruda (1910) jde o Hesseho stálé téma: problém umělce a umělectví vůbec. V centru příběhu stojí tělesně postižený hudební skladatel Kuhn, který ze zpětného pohledu vypráví svůj život. Pocit slabosti a bezmoci umělce je typickým problémem doby. V povídkách shrnutých pod názvem Malý svět (1912) vyplývá z příběhů jednotlivých hrdinů, jaké morální hodnoty autor zastává a zda lze sladit osobní charakterové vlastnosti s možnostmi měšťanského životního stylu.
V prvním textu (Hodiny v zahradě, 1936) popisuje autor s láskou svou vlastní zahradu a barvitě kreslí její podivuhodný život v denním rytmu a uspokojení, které mu poskytuje. Ve druhé próze (Chromý chlapec, 1937) se vrací do dětství a vypráví o letmém setkání s invalidním chlapcem při společné zálibě v rybaření. Knížka vychází silustracemi a doslovem Hessova dlouholetého přítele, malíře Guntera Böhmera.
Poslední a nejrozsáhlejší román Hermanna Hesseho se stal epilogem a vyvrcholením celého jeho díla. Vyšel v době druhé světové války a „navzdory odporně se šklebící skutečnosti“ se zabývá Hesseho stálým tématem: problémem duchovního života v moderní době. Román líčí utopický budoucí svět, v němž se kulturní elita uzavředo vzdělanecké provincie a pěstuje vědění i kulturu jako hru. Tato hra však postrádá kontakty se skutečným životem, bez nichž ztrácí smysl a bez nichž nemůže existovat ani pravá duchovnost.
Slovensky vychádza táto Hesseho novela po prvý raz. V diele s výrazne autobiografickými črtami bankový úradník Friedrich Klein spreneverí peniaze, sfalšuje doklady a je na úteku nielen pred políciou, ale aj pred konvenciami meštiackej morálky. Sužovaný pochybnosťami a výčitkami svedomia sa v trýznivých monológoch i pri tanečnici Teresine snaží pochopiť vlastný skutok a napokon dospeje k zmiereniu so sebou samým a s celým svetom... Novela Klein a Wagner, v ktorom sa naplno prejavujú všetky atribúty Hesseho literárneho majstrovstva, je aj vďaka prekladu Mariána Hatalu nezabudnuteľným čitateľským zážitkom. Ako aj pri predchádzajúcich Hesseho tituloch v edícii TORQUIS je aj táto kniha doplnená štúdiou Volkera Michelsa a s Hesseho akvarelmi ako ilustráciami.
V roce 1920 vyšly pod titulem Klingsor poprvé tři povídky Hermanna Hesseho, pozdějšího nositele Nobelovy ceny za literaturu. Na první pohled se jeví dosti různorodé, a přece mají jedno společné: vztah k expresionismu. Povídka Klein a Wagner je patrně autorovým nejexpresionističtějším textem, rozdvojením hrdiny se do ní promítá Hesseho zkušenost s psychoanalýzou i nevole k měšťáckému světu. V Dětské duši reflektuje Hesse z pohledu dospělého zážitek z vlastního dětství. V povídce Klingsorovo poslední léto se bezesporu odrazila velká změna, která se udála v Hesseho životě: Jeho první žena Maria Bernoulli byla trvale hospitalizována pro schizofrenii, manželství se rozpadlo, Hesse byl propuštěn z oddělení péče o válečné zajatce, Německo ovládl zhoubný nacionalismus a Hesse přesídlil do slunné Montagnoly ve švýcarském kantonu Ticino, kde našel nejen nový domov, ale i novou lásku k malířce a zpěvačce Ruth Wengerové. Prostřednictvím hlavní postavy, osamělého malíře, Hesse zkoumá umělectví jako možnost a způsob existence. Klingsor vyděšený blížící se smrtí se snaží prožít zbývající čas co nejlépe a nejradostněji, cele se oddává umění, noci tráví u vína a v náručí žen. Povídka vrcholí Klingsorovým posledním uměleckým počinem, autoportrétem, který jako by byl zpodobněním mnoha tváří.
Poviedka Klingsorovo posledné leto vyšla prvý raz v roku 1920 a Hesse ju napísal pod dojmom udalostí leta 1919, kedy sa zoznámil zo svojou druhou manželkou Ruth Wengerovou (objavuje sa v knihe ako Kráľovná hôr). Táto maliarska poviedka je jedným z najfarbistejších Hesseho textov a je plná jeho priateľov i lások. Je to snáď najhedonistickejšíautorov text, ale nielen preto sa Hesseho znalci k nej stále vracajú a identifikujú ju ako expresionistickú. Hlavný hrdina - maliar Klingsor (Hesse) cíti blízkosť smrti a žije veľmi intenzívne, vychutnáva radosti života v kruhu priateľov a tvorí svoje najlepšie diela... Toto vydanie obsahuje viaceré bonusy: tri básne týkajúce sa Klingsora z neskoršieho obdobia, Hesseho text z roku 1938 Spomienka na Klingsorovo leto, 15 autorových akvarelov, ktoré vybral Silver Hesse - vnuk a správca autorovej pozostalosti. Okrem toho kniha obsahuje aj štúdiu pani Bärbel Reetz (autorka monografie Hesseho ženy), ktorú napísala priamo pre slovenské vydanie a fundovaný doslov germanistu Ladislava Šimona Vášeň v tieni zániku.
Tři novely významného německého spisovatele. V první (Knulp, 1915) jsou zachyceny tři okamžiky ze života tuláka Knulpa, který si vřelým vztahem k přírodě i lidem vytváří z každého dne svátek, druhá (Klingsorovo poslední léto, 1920) je písní o kráse, dobrotě a štěstí života. Konečně třetí próza (Pouť do Země východní, 1932) líčí cestu tajemného bratrstva za mladostí duše, za poezií života.
Jedna z nejpopulárnějších a nejpůsobivějších drobných próz německého nositele Nobelovy ceny za literaturu. Ve třech příbězích zachycuje etapy životní cesty sympatického tuláka a svérázného mudrce. Knulp se záměrně vzdal všech atributů měšťanského života, rodiny, majetku i stálého bydliště, a zvolil si svobodu a nezávislost.V jeho postavě Hesse prezentoval jeden z modelů chování a postojů a ukázal, že důležitá není vnější forma bytí, ale opravdovost, s níž se člověk staví k sobě a ke světu.
Jedna z nejpopulárnějších a nejpůsobivějších drobných próz německého nositele Nobelovy ceny za literaturu vychází v dvojjazyčné, česko-německé podobě. Ve třech příbězích zachycuje etapy životní cesty sympatického tuláka a svérázného mudrce. Knulp se záměrně vzdal všech atributů měšťanského života, rodiny, majetku i stálého bydliště, a zvolil si svobodu a nezávislost. V jeho postavě Hesse prezentoval jeden z modelů chování a postojů a ukázal, že důležitá není vnější forma bytí, ale opravdovost, s níž se člověk staví k sobě a ke světu.
Táto autobiografická správa, postrehy pacienta z kúpeľného pobytu, je jednou z najzábavnejších próz Hermanna Hesseho. "Za napoly žartovnou fasádou" ako si poznamenal autor v októbri 1923 bezprostredne po ukončení rukopisu "sa skrýva moja najosobnejšia a najvážnejšia kniha". V tom čase sa vtedy štyridsaťšesťročný Hesse pre narastajúce zdravotné problémy vybral do švajčiarskeho kúpeľného mesta Badenu, kde z hĺbky vyše sto metrov vyvierajú známe liečivé sírne pramene, ktoré si svojho času pochvaľoval už Tacticus. Z literárnej generácie súčasníkov dielo vysoko ocenil i Thomas Mann, keď napísal: "Hesseho som si hneď od začiatku obľúbil ako svojho najmilšieho a mne najbližšieho autora.... Napísal nádherné veci - napríklad Kúpeľného hosťa čítam a vnímam tak akoby som ho bol napísal ja."
Svazek sdružuje tři díla: Lázeňský host (1925) je záznamem Hesseho léčebného pobytu v Badenu u Curychu a rozborem pacientových tělesných i duševních stavů s předznamenáním krize. Obdobně tematicky zaměřená je próza Cesta do Norimberka (1927), kde autor líčí své dojmy a vnitřní rozpoložení během přednáškového turné. Jako bilance krizí uplynulého desetiletí a pokus o formulování východiska z nich vznikl světově proslulý román Stepní vlk (1927). Poučen psychoanalýzou odhaluje spisovatel ponor ke kořenům vlastní osobnosti i snahu o překonání sváru ducha a pudů. Román vyniká neobvyklou strukturou, poetickou hrou fantazie i působivým prolínáním snu a skutečnosti.
„Každé hnutí naší duše, tak jak jej pociťujeme a v životě zároveň prožíváme, je láska. Šťastný je tedy ten, kdo se lásce cele oddal. Láska však není stejná jako žádost. Lásky dosáhneme pouze skrze touhu.“ Milostné povídky představují v chronologicky řazeném výboru autora v poněkud odlišné poloze vypravěče, než jak jej známe z ostatních próz vydaných u nás. Příběhy této knihy se dotýkají jednoho ze základních lidských vztahů. Zaobírají se láskou ve všech jejích polohách – nejen láskou mileneckou, ale i láskou manželskou až po vztah pozdního věku, a také všemi vztahy, které z lásky vyrůstají, a jsou jí živeny.
Ďalší titul z pera nositeľa Nobelovej ceny Hermanna Hesseho - poviedky v nemecko-slovenskom dvojjazyčnom prevedeni a s autorovými ilustráciami. Jeho najznámejšími literárnymi dielami sú Stepný vlk, Siddhártha a Hra so sklenenými perlami.
Výbor z cestopisných črt, deníků, úvah a básní pořízených při autorových toulkách Itálií. Spíše než o cestopis jde o drobnou zajímavost pro čtenáře Hesseho. Jako v jeho velkých knihách se zde setkáme s velkou schopností barvitě a poeticky, ale zároveň i realisticky popisovat a glosovat své okolí i vlastní nitro. Hesse byl velikýmznalcem italského umění a v tom leží těžiště této knihy, jeho cesty vedou vždy do nějaké galerie či k architektonické památce. Proto většina textu jsou komentáře k uměleckým památkám Itálie.
Nové, samostatné vydání lyrizovaného románu z roku 1930. Ústřední dvojice postav této knihy symbolizuje základní antinomii Hessova díla: protiklad člověka duchovního a člověka smyslového, protiklad etického a estetického, protiklad postoje myslitelského a postoje uměleckého. Tento spor „ducha a těla“, reprezentovaný mnichem Narcisema nadaným umělcem Goldmundem, zůstává nerozřešen.
Román Narcis a Goldmund (1930) zpodobuje v historizujícím novoromantickém hávu a v rozložení do dvou kontrastních postav mnicha-askety a umělce-erotika autorovy vnitřní rozpory a umělecká a životní hledání. Povídka Cesta do Země východní (1932) líčí pouť reálně ireálného bratrstva duchovní a umělecké elity všech dob a národů zatrvalými hodnotami. Svazek doplňuje patnáct drobnějších próz časově a tematicky spjatých s různými obdobími Hesseho života.
Kouzlo několika drobných próz a básní, v nichž Hermann Hesse vylíčil své pocity z „cestování vzduchem“, spočívá v tom, že vracejí dnešního čtenáře do času, kdy překonání zemské tíže bylo ještě zázrakem a básník je vnímal s úžasem jako nádherné překročení hranic, jež člověku určila příroda. Soubor sestavil jeden znejvětších znalců Hesseho díla Volker Michels.
Dvě povídky (Obrácení Casanovy, 1906; Otec Matthias, 1910), které patří k nejpůvabnějším, byť nejméně známým pracem Hermanna Hesseho. Obě prezentují jeden podstatný rys svého autora: jeho humor a reálnou znalost člověka, zbavenou iluzí, a zároveň shovívavý pohled na pokrytectví, zejména když na sebe bere teologické oblečení.
Německý spisovatel Hermann Hesse, nositel Nobelovy ceny za literaturu, publikoval v roce 1914 silně autobiografický román Panský dům. Vyrovnával se v něm s vlastní osobní, rodinnou a uměleckou krizí, kterou prožil v době svého manželství s fotografkou Mariou Bernoulli. Hrdina jeho prózy, úspěšný a bohatý malíř Veraguth cítí, že jeho manželství s pianistkou Adélou je v troskách, mezi manžely panuje hluboký nesoulad a odcizení. Jediné, co je ještě spojuje, je nejmladší synek Pierre. Nešťastný Veraguth by rád ze svazku unikl, opustil Adélu i honosné panské sídlo, v němž spolu žijí, a vydal se na cestu do Indie, ale manželka ho nabádá k rozumu, chce manželství zachovat, byť je už pouze formální. Veraguth se neodhodlá k činu jen proto, aby neztratil milovaného synka. Malý Pierre však dostane zánět mozkových blan a jeho nemoc manžele načas zase spojí. Když chlapec zemře, malíř konečně sebere odvahu opustit ženu i pohodlí svého domu a vydá se do Indie, aby našel sám sebe.
Čtvrtý svazek Hesseho souborného díla přináší jeden román a řadu drobnějších próz. Silně autobiografický podtext má román Panské sídlo, vyšlý roku 1914. Ústřední postavou je malíř Veraguth, prožívající prudkou rodinnou i uměleckou krizi. Kniha vyprávění (1935) je souborem 23 krátkých próz s různou tematikou z Hesseho raného tvůrčího období. Knulp (1915), jedno z nejpopulárnějších Hesseho drobných děl, zachycuje ve třech příbězích etapy životní cesty stejnojmenného sympatického tuláka a svérázného mudrce.
Román Petr Camenzind, vydaný poprvé roku 1904, založil Hesseho literární věhlas. Zachycuje vývoj mladého umělce, jenž po delším putování a sbírání zkušeností názorových i citových dospívá ke skeptickému postoji v otázce existence umělce v současné společnosti. Hesseho text navazuje na tradici německého vývojového románu a dodnes neztratil nic na svém půvabu a barvitosti.
Pod kolesom je príbeh mimoriadne usilovného a vnímavého chlapca, aký sa v malom mestečku v Nemecku narodí raz za sto rokov. Malý Hans výrazne vyčnieva z priemeru, a tým je jeho životná cesta predurčená: ak zloží ťažkú štátnu skúšku, dostane sa do seminára a bude z neho učiteľ alebo farár. Hesse sa v tomto románe rozpomína na vlastnéžiacke roky a načrtáva svoj osobný pocit rozpoltenosti tých čias... Príbeh nadaného mladíka, ktorý sa dostáva z rodnej obce do internátneho školského prostredia, kde objavuje svet, priateľstvo i lásku nesie veľmi silné autobiografické prvky. Text dopĺňajú ako ilustrácie Hesseho 'cezannovské' akvarely.
Dvadsaťpäť Hesseho rozprávok má neopakovateľnú poetickú atmosféru a melodickú reč. Ich časové zaradenie sa pohybuje v rozpätí od prehistórie až po moderný vek.
Nové, samostatné vydání méně obvyklé, avšak nikoli méně cenné podoby Hessova díla. Na menší ploše a s využitím romantického instrumentária „nereálného“ světa pohádky probírá autor opět z jiného úhlu svá věčná témata. Nevelký cyklus potěší všechny čtenáře, jimž není cizí nahlížet nadčasová témata, zdánlivě odtažitá modernímu světu, médiem pohádkového vyprávění.
Tento svazek obsahuje poetické Pohádky (1919), dále básnické prózy Putování (1920), „chvalozpěv na tessinskou krajinu“, proložený deseti pozoruhodnými básněmi a vzniklý v době, kdy se autor musel vyrovnat s jednou ukončenou etapou svého života, Obrázkovou knihu (1926) poznatků a charakteristických detailů jednotlivých krajin, k nimž našel silný domovský vztah, a Stopu ze snu (1945), vážné i méně vážné povídky a pohádky pozoruhodné stylové čistoty, mezi kterými čtenář najde i dvě prózy, v nichž Hesse humornou i pohádkovou formou líčí vlastní život.
Autobiograficky laděná novela Pouť do Země východní bývá mnoha literárními historiky považována za prolog Hry se skleněnými perlami. Hesse ji začal psát v roce 1930, v době, kdy velké naděje na lepší duchovní uspořádání společnosti po první světové válce pomalu braly za své. Novela reflektovala autorův pocit osamění a zmaru i rozchod s přítelem a duchovním učitelem Gustavem Gräserem považovaným za „Gándhího Západu“. Ústředním motivem je hledání ideálu, potřeba mravní zralosti a podřízení života jednotlivce nadosobnímu celku. Vypravěč, bývalý hudebník H. H., prožívá osobní krizi. V prázdnotě života beze smyslu vzpomíná na dobu, kdy se jako člen tajného Bratrstva vydal na Východ, vstříc světlu a zázraku. Jejich společná pouť byla cestou prostorem i časem, na hraně snu a skutečnosti. Působivý, poetický styl, umné proplétání motivů a postav reálných i literárních činí z novely mimořádný klenot.
Patnáct drobnějších próz je tematicky i časově spjato s pozdním obdobím tvorby tohoto nositele Nobelovy ceny za literaturu. Svá nejzákladnější celoživotní témata v nich vybrousil v miniaturní slovesné klenoty. V črtě Štěstí Hesse přináší stručný, leč zásadní komentář k tomu nejdůležitějšímu ve svém životě a díle: na duchovním základě křesťanském i orientálním si vypěstoval odolnost vůči uhranutí takzvaným pokrokem nebo „smyslem dějin“ a objevil „smysl cykličnosti, jejíž osou je věčná vertikála“. V Přerušené vyučovací hodině se vyznává z pocitu, jako by mu všechny pokusy o smysluplné vyprávění protekly mezi prsty, ale právě na této hranici začíná moderní literární tvorba. Žebrák vypráví o samotě plné obrazů, o hře s nimi. Ukradený kufr je povídka, za niž by se nemusel stydět ani Čechov, tématem je lidské pinožení se za majetkem – na čem všem jsou lidičkové schopni lpět. Broskvoň je podobenstvím o životě a smrti, vepsané do osudu plodného ovocného stromu.
Rozhlasový režisér Vladimír Tomeš (1930), který se dlouhá léta zabývá překládáním díla Hermanna Hesseho (1877–1962) a jeho uváděním mimo jiné i na vlnách Českého rozhlasu, shromáždil ve výboru Psáno do písku žeň svých jinde dosud neotištěných překladů Hesseho veršů. Výbor mapuje ve zkratce autorovu básnickou tvorbu od raného mládí až po období jeho tvůrčí i životní zralosti.
Soubor dvaceti tří krátkých textů z let 1917–1918, úvah a básní, které již zachycují Hessův odklon od reality k meditaci. Vyznává se v nich z lásky k přírodě a svobodnému tuláctví.
Spisovatel a básník Hermann Hesse byl náruživým pozorovatelem přírody a pilným zahradníkem. Zahradničení mu poskytovalo útěchu a odpočinek, zahrada mu byla útočištěm a oázou klidu. „Zaměstnávat se zeminou a rostlinami dává duši stejnou úlevu a klid jako meditace.“ Knihu doplňují černobílé fotografie a Hesseho akvarely, jež dokládají autorovo malířské nadání.
Povídka Siddhárta napsaná v letech 1919 až 1922 nese podtitul "indická báseň". Vskutku básnickým jazykem se v ní vypráví příběh bráhmanského syna Siddhárthy, který hledá pravdu a smysl života. Hermann Hesse (1877-1962) si při hledání cesty z myšlenkových a společenských krizí své doby i z krizí vlastních bere na pomoc myšlení Východu. Vedle čínské moudrosti jsou to především prvky hinduismu a zejména buddhismu, k němuž autor dlouhá léta inklinoval. Buddhismus však naprosto nebyl nějakým jeho "vyznáním" a povídka Siddhártha je dle Hesseho vyjádření výrazem osvobození od svázanosti indickým myšlením. V podstatě zde jde o velmi německé hledání svébytné osobní existence, vlastního já. Nikoli skrze nějakou nauku, ale osobním úsilím. Lidské moudrosti se nelze naučit pomocí doktriny, je nutno k ní dospět vlastním životem.