Úvodní studie profesora Radislava Hoška. Soubor rozprav a korespondence svatého Augustina – největšího myslitele křesťanského starověku. Cílem pořadatele a zároveň překladatele je ukázat složitou osobnost Augustinovu co možná nejkomplexněji, a to jako filosofa, teologa, moralistu i církevního představitele. Proto zde najdeme jak úvahy o svobodě vůle, o roli milosti či o manželství, tak polemiky proti těm, kdo tehdy pravověrnost křesťanů ohrožovali – – tedy donatistům – – či proti mohutnému proudu mimokřesťanskému – – manicheismu – – jenž tehdy byl nejvážnějším konkurentem Kristova učení a ke kterému se sám Augustin v mládí hlásil.
Do tohoto svazku vybraných spisů svatého Augustina jsou zařazena celkem čtyři díla: O víře a vyznání víry, O křesťanském boji, O zdrženlivosti, O užitečnosti postu. Všechna tato pojednání mají týž základní rys: zdůraznění pravé, čisté víry jako nezbytného základu pro správný mravní život, pro úspěšný "křesťanský boj",jímž rozumí sv. Augustin boj proti ďáblu přemáháním zlých žádostí. Výklady o jednotlivých pravdách víry, o různých dogmatických bludech (zejména o manichejském znehodnocování tělesnosti), o povaze a podmínkách ctnosti zdrženlivosti i o smyslu křesťanského postu jsou neobyčejně názorné a živé, všímají si konkrétních otázek mravního života a poskytnou i modernímu čtenáři odpověď na mnohou otázku, která ho znepokojuje.
Môže svätý teológ na vrchole svojho pôsobenia napísať príručku, v ktorej podá podstatu kresťanského života na zemi? Jeden z najväčších kresťanských teológov, biskup, svätý Augustín z Hippo (354–430) sa o to pokúsil vo veku asi 66 rokov. Enchiridion teda vznikol v rokoch 421–422/423. Jeho základným presvedčením je, že Bohu je potrebné slúžiť s vierou, nádejou a láskou (porov. 1 Kor 13,13). Tieto tri čnosti tvoria základnú osnovu diela, ktoré poznáme pod názvom Enchiridion ad Laurentium alebo De fide (et) spe et caritate. Krédo alebo Vyznanie viery (Symbolum) slúži na vysvetlenie čnosti viery a modlitba Pána (oratio Dominica) na vysvetlenie čnosti nádeje. Augustín potom vysvetľuje čnosť lásky na základe Ježišovho zosumarizovania celého zákona do prikázania lásky k Bohu a blížnemu. Toto výnimočné dielo predstavuje akýsi katechizmus, celostný a skrátený pohľad na vieru, nádej a lásku u svätého Augustína. Všetky závažné témy, o ktorých hipponský biskup premýšľal počas celého svojho života, majú svoje teologické vyjadrenie v Enchiridione. Enchiridion predstavuje vynikajúcu syntézu obrany náuky o milosti v jej súvislostiach s ostatnými časťami dogmatickej teológie. Počas stáročí, od stredoveku až po súčasnosť, ostáva Augustín prominentným autorom. Jeho diela sa neustále prekladajú do rôznych jazykov a jeho myslenie sa študuje.
Katechetické spisy sv. Augustina vyrůstaly na půdě života starověké církve a byly jí také určeny. Jeho génius však způsobil, že jsou stejně živé i dnes, po více než půl druhém tisíciletí.
Ústředním tématem Augustinova díla je biblická exegeze a její vztah k pohanské učenosti, která se rozvíjí vedle výkladu teorie znaku a metody homiletiky, kazatelského umění. V teorii znaku navazuje Augustin na platonismus a helénistickou filozofii, původ hermeneutiky nachází v exegetických metodách alexandrijských gramatiků, jeho homiletika vychází z antické rétoriky, jejíž teorii i praxi se Augustin jako všichni vzdělanci jeho doby povinně učil. Předkládaný spis hluboce ovlivnil vývoj křesťanské kultury a vzdělanosti, jakož i teologického myšlení ve středověku. Největšího porozumění se v některých obdobích dostávalo právě poslední, spíše praktické části, pročež bylo dílo známo také pod názvem De arte predicandi, „O kazatelském umění“. Spis, který vychází česky poprvé, přeložila a úvodem a poznámkami opatřila prof. Jana Nechutová.
Úvahy hledajícího srdce. Soubor textů vyňatých z neobyčejně rozsáhlé tvorby svatého Augustina. Kniha zachycující učení tohoto významného církevního otce nám má zprostředkovat rady a pravidla pro život směřující k Bohu, má v nás upevnit a rozhojnit onen nadpřirozený život, jenž nám dává žit z Boha a pro Boha.
Modlitby sv. Augustina z jeho „Vyznání“ prozrazují hlubokou osobní zkušenost pisatele, setkání jak s realitou hříchu a smrti tak i s realitou nekonečné Boží milosti. Augustin ve svém životě poznal všechno, vším prošel a o této své zkušenosti nám napsal své svědectví. Vydalo Karmelitánské nakladatelství ve spolupráci s Českouprovincií řádu sv. Augustina. Přeložil Vratislav J. Slezák.
První část spisu (kniha I.-X.) je především apologetická - obrací se proti pohanství: bohové nejsou dárci pozemského blaha; krutými válkami i vnitřním rozkolem trpěla říše už před Kristem a její velikost byla odměnou za starořímské ctnosti. K těmto ctnostem však nevedlo mnohobožství; věčnou blaženost pak nedává ani filosofie.V druhé části díla (kniha XI.-XXII.) Augustin podává v rámci světových dějin mohutný obraz Boží obce, t. j. společenství spravedlivých vyznavačů pravého Boha, putujících tímto světem uprostřed příslušníků obce pozemské, kterou založili padlí andělé tím, že strhli část lidstva ke hříchu. Ve střetu obou obcí - boží a pozemské - t. j. v zápase mezi křesťanstvím a pohanstvím, jde především o duše lidí. Jedná se tak o zcela novou teorii dějinného vývoje. Proti starověké představě o cyklickém pohybu stále se obnovujícího světa, staví Augustin lineární pojetí vývoje -dějiny směřují od prvotního hříchu k poslednímu soudu, který s konečnou platností.
První díl - apologetická část - začíná katastrofální porážkou Říma Alarichovým vojskem a autor vytýká Římanům chyby, které vedly k této porážce a katastrofě. Staví křesťanské ctnosti nad pohanství. Druhý díl je monumentální teologií dějin lidstva.
První část spisu (kniha I.-X.) je především apologetická – obrací se proti pohanství: bohové nejsou dárci pozemského blaha; krutými válkami i vnitřním rozkolem trpěla říše už před Kristem a její velikost byla odměnou za starořímské ctnosti. K těmto ctnostem však nevedlo mnohobožství; věčnou blaženost pak nedává ani filosofie.V druhé části díla (kniha XI.-XXII.) Augustin podává v rámci světových dějin mohutný obraz Boží obce, t. j. společenství spravedlivých vyznavačů pravého Boha, putujících tímto světem uprostřed příslušníků obce pozemské, kterou založili padlí andělé tím, že strhli část lidstva ke hříchu. Ve střetu obou obcí – boží a pozemské – t. j. v zápase mezi křesťanstvím a pohanstvím, jde především o duše lidí. Jedná se tak o zcela novou teorii dějinného vývoje. Proti starověké představě o cyklickém pohybu stále se obnovujícího světa, staví Augustin lineární pojetí vývoje – dějiny směřují od prvotního hříchu k poslednímu soudu, který s konečnou platností.
Dielo hipponského biskupa sv. Augustína je jedným z najdôležitejších dokumentov z obdobia ranej Cirkvi. Zaoberá sa správnou metódou katechizovania a zároveň ponúka i jej dva vzory. Vzniklo v rokoch 399 – 405. Špecifikum diela spočíva v tom, že ide o tzv. predkatechézu, ktorá je určená záujemcovi o krst, ktorý sa po vypočutí tejto katechézy rozhoduje, či začne alebo nezačne katechumenálnu prípravu. Ako prevažná väčšina Augustínových diel, aj toto vzniklo ako odpoveď na požiadavku, v tomto prípade pastorálneho charakteru. Ide vlastne o odpoveď na tri otázky, ktoré hipponskému biskupovi adresoval kartáginský diakon Deogratias. Augustín v diele analyzuje mnohé príčiny stroskotania v katechéze a predstavuje aj spiritualitu katechétu. Dielo ponúka dve formy katechézy, ktoré sú založené na interpretácii dejín spásy, úzkeho vzťahu medzi Starým a Novým zákonom, ako aj kristologickú ekleziológiu. Je zaujímavé, že Augustín venuje veľmi veľký priestor ekleziálnej príprave možného záujemcu o pripravu na krst, pričom podstata formácie spočíva v upozornení a vysvetlení toho, že v Cirkvi nájde po krste aj zlých kresťanov, ktorým sa má vyhýbať, avšak, pripomína Augustín, nájde v nej aj dobrých kresťanov, ktorých má vyhľadávať a pridŕžať sa ich. Augustínov spis je tak cenným dokumentov o ranocirkevnej predkatechumenálnej transparencii. Podľa hipponského teológa kulminujú dejiny spásy v čase príchodu záujemcu ku katechétovi, ktorý sa takýmto spôsobom stáva súčasťou dejín spásy. Katechumen má katechézu počúvať, aby uveril, uveriac má získať nádej a dúfajúc nájsť lásku.
Spis O kresťanskej náuke dokladá Augustínovu spätosť s antickou vzdelanosťou a schopnosťou postaviť jej hodnoty do služieb kresťanstva. O milosti a slobodnej vôli rieši problém zástoja milosti a slobodnej vôle v konaní človeka.
Traktáty nejvýraznějšího představitele patristiky zkoumají podstatu lži, manželství, nevinnosti, trpělivosti a vdovství. V díle "O lži" hipponský biskup vymezuje lež jako touhu ducha klamat a zdůrazňuje hříšnost této formy podvodu. Následující spis nachází možnost osobního uchování křesťanské morálky v odmítání lži či kajícném doznání. Třetí traktát odhaluje mravní význam instituce manželství, jež neumožňuje vznik hříchu, avšak na vrchol etického jednání staví sexuální zdrženlivost. "Kniha o svaté nevinnosti" interpretuje sexuální nevinnost z hlediska principů křesťanství. Pátý spis definuje zásady, které se vztahují k vdovskému stavu. Závěrečná úvaha pojímá podstatu lidské trpělivosti coby ctnosti ducha. Jednotící prvek tématicky značně různorodých textů spočívá v křesťanské interpretaci otázek tzv. každodenní morálky.
Odpověď Simplicianovi. Dva spisy Svatého Augustina, biskupa a učitele církve, největšího církevního otce křesťanského Západu. V obou se řeší nesnadná otázka: Jaký je vztah Boží milosti k lidské svobodě? V první spisu probírá Augustin námět systematicky, odpovídá na znepokojení hadrumetských mnichů, že v jiných spisech údajně popíral svobodu lidské vůle. Odpověď Simplicianovi, první dílo Augustina jako biskupa, je přímý výklad několika biblických míst, jenž má přesněji zodpovědět, komu a proč se dostává Božího omilostnění.
Sv XV: Latinsko-české vydání Augustinova raného spisu, který se pokouší ukázat, že má-li individuální duše racionální strukturu a zahrnuje-li neproměnné obsahy, pak je nesmrtelná. Překlad, úvod a poznámky L. Karfíková.
Dialóg otca Augustína so svojím dospievajúcim synom Adeodatom. Témou rozhovoru je rola slov ako znakov v reči a otázka ako prebieha učenie. Na tomto pozadí dospejú učiteľ a jeho študent k pozoruhodnému rozpoznaniu. Kam sa môžu spolu vo vyučovaní posunúť a na čo prísť, keď sa zladia ich odlišné životné perspektívy a sústredia sa na rovnakú vec a spoločný cieľ?
Augustin z Hippo (354-430) je všeobecně známý jako neklidný hledač pravdy, konvertita, biskup a učený teolog, málokdo ho zná jako mnicha. Jeho osobnost však můžeme zcela pochopit jen tehdy, máme-li na zřeteli, že po svém obrácení chtěl být výhradně ‚služebníkem Božím‘, tj. právě mnichem. Sepsáním první klášterní řehole v západní oblasti ovlivnil rozhodujícím způsobem konkrétní utváření křesťanského řádového ideálu, a tím i základ dalšího vývoje řádového života v západní Evropě,“ píše v úvodu k řeholi sv. Augustina Tarsicius Jan van Bavel OSA. Emeritní profesor teologické fakulty Katolické univerzity v belgické Lovani se Augustinovou řeholí zabývá přes čtyřicet let. Komentář k ní je zralým plodem jeho celoživotní práce.
Predkladané spisy Soliloquia čiže Samovravy a De immortalitate animae, O nesmrteľnosti duše vznikli v rozhodujúcej etape vnútorného prerodu sv. Augustína a sú do istej miery svedectvom o jeho priebehu, svedectvom o problémoch, ktoré stáli v centre vtedajších Augustínových úvah. Obe diela nám približujú Augustína ako človeka ponoreného do stále aktuálnych úvah o tzv. štvrtom rozmere ľudského bytia, o jeho večnosti. Pri dielach takého typu oprávnene hľadáme harmóniu medzi dielom a osobnosťou autora. Môžeme zblízka sledovať, ako Augustín túžil po záchrane svojej duše a ako o ňu osobne bojoval, ako nachádzal cestu od argumentačnej skepsy mudrcov k zdôvodnenej istote múdrych. Na platonizmus nadväzujúca Augustínova úvaha znie v kocke asi takto: Ak pravda jestvuje, musí byť večná. To, čo je s ňou nerozlučne spojené, musí byť potom takisto večné. Matematika a logika (dialektika) sú pravdivé a sú spojené s rozumom. Rozum je neoddeliteľne spojený s dušou. Duša je teda večná. Preložili a úvodnú štúdiu napísali Jozefa Artimová a Katarína Šotkovská.
Vyznání (latinsky Confessiones) je název jednoho z hlavních děl sv. Augustina, jež napsal mezi lety 397–398. Vyznání jsou poměrně rozsáhlým filosoficko-autobiografickým spisem o 13 knihách, v nichž autor (tehdy již hipponský biskup) líčí své bolestné hledání moudrosti a cestu ke křesťanské víře (knihy I-IX) a zamýšlí se nad otázkami paměti (X), času (XI), smyslu starozákonní knihy Genesis a soupodstatností Trojice (XII-XIII). – Třetí vydání, přetisk vydání Ladislava Kuncíře z roku 1926; přeložil Mikuláš Levý; upravil Method Kaláb; nové vydání připravili Lenka Karfíková a Václav Ventura.