Bohumil Hrabal
1914 - 1997
česká
100%
1 rating
My rating
Bohumil Hrabal, vlastním jménem Bohumil František Kilian, se narodil 28. března 1914 v Brně-Židenicích v rodině svobodné matky Marie Kiliánové. Výchovu v raném dětství zajišťovala především babička Kateřina. Po sňatku matky s Františkem Hrabalem se rodina přestěhovala do Polné, kde František pracoval jako účetní v pivovaru. V roce 1916 se František Hrabal rozhodl přijmout Bohumila za svého syna, umožnil mu užívat své příjmení a věnoval mu stejnou péči jako vlastnímu synu Slávkovi, který se narodil o rok později.
V roce 1919 získal František Hrabal místo správce pivovaru v Nymburce, kde Bohumil prožil školní léta. Základní i reálné gymnázium mu však nedělalo radost, upřednostňoval pozorování okolního dění a naslouchání rozhovorům. Prostředí nymburského pivovaru ho fascinovalo, a zvláště pobyt strýce Josefa Hrabala, obuvníka a bratra Františka, který se v Nymburce usadil, měl na jeho pozdější tvorbu zásadní vliv. Strýc Pepin se stal pro desetiletého Bohumila důležitější než rodiče a jeho nekonečné vyprávění bylo prvním zdrojem inspirace pro budoucího spisovatele a předobrazem mnoha literárních postav.
Bohumil Hrabal je považován za nejvýznamnějšího českého prozaika konce dvacátého století, proslulého svým mistrovským vypravěčským uměním. Do literatury vstoupil v 50. letech. Po studiu práv se věnoval různým profesím – pracoval v ocelárnách, jako číšník, výpravčí, úředník, balič starého papíru, jevištní technik a od roku 1963 se plně věnoval psaní. Po roce 1968 mu bylo dočasně zakázáno publikovat, jeho díla vycházela v samizdatu nebo v zahraničí. Od roku 1975 mohl opět svobodně tvořit a vydávat knihy. Ve své tvorbě navazoval na vypravěčskou tradici Jaroslava Haška a zaměřoval se na zážitky z dětství, okupace a života v Praze a v oblasti Polabí-Kersko. Jeho postavy jsou prostí lidé, často zapletení do groteskních situací, a jeho jazyk je živý a neotřelý. Několik jeho děl bylo zfilmováno (Slavnosti sněženek, Ostře sledované vlaky).
Hrabalovo dílo významně ovlivnilo vývoj české prózy, filmu i divadla. Jeho krátké prózy se vyznačují prezentací hovorového jazyka a obyčejného člověka jako hrdiny. Ironie, humor, ostré střihy a detailní popisy vytvářejí čtivý a poutavý styl, v němž se střídá hospodský hovor s filozofickými úvahami a lidová moudrost s odbornými poznatky. Jeho texty často postrádají výraznou dějovou linii, ale strhují čtenáře jednotlivostmi a neustálým proudem rozhovorů. Hrabal, často nevědomky, ovlivnil i politické dění v období normalizace, když svým dílem sjednocoval různé proudy české literatury.
V roce 1919 získal František Hrabal místo správce pivovaru v Nymburce, kde Bohumil prožil školní léta. Základní i reálné gymnázium mu však nedělalo radost, upřednostňoval pozorování okolního dění a naslouchání rozhovorům. Prostředí nymburského pivovaru ho fascinovalo, a zvláště pobyt strýce Josefa Hrabala, obuvníka a bratra Františka, který se v Nymburce usadil, měl na jeho pozdější tvorbu zásadní vliv. Strýc Pepin se stal pro desetiletého Bohumila důležitější než rodiče a jeho nekonečné vyprávění bylo prvním zdrojem inspirace pro budoucího spisovatele a předobrazem mnoha literárních postav.
Bohumil Hrabal je považován za nejvýznamnějšího českého prozaika konce dvacátého století, proslulého svým mistrovským vypravěčským uměním. Do literatury vstoupil v 50. letech. Po studiu práv se věnoval různým profesím – pracoval v ocelárnách, jako číšník, výpravčí, úředník, balič starého papíru, jevištní technik a od roku 1963 se plně věnoval psaní. Po roce 1968 mu bylo dočasně zakázáno publikovat, jeho díla vycházela v samizdatu nebo v zahraničí. Od roku 1975 mohl opět svobodně tvořit a vydávat knihy. Ve své tvorbě navazoval na vypravěčskou tradici Jaroslava Haška a zaměřoval se na zážitky z dětství, okupace a života v Praze a v oblasti Polabí-Kersko. Jeho postavy jsou prostí lidé, často zapletení do groteskních situací, a jeho jazyk je živý a neotřelý. Několik jeho děl bylo zfilmováno (Slavnosti sněženek, Ostře sledované vlaky).
Hrabalovo dílo významně ovlivnilo vývoj české prózy, filmu i divadla. Jeho krátké prózy se vyznačují prezentací hovorového jazyka a obyčejného člověka jako hrdiny. Ironie, humor, ostré střihy a detailní popisy vytvářejí čtivý a poutavý styl, v němž se střídá hospodský hovor s filozofickými úvahami a lidová moudrost s odbornými poznatky. Jeho texty často postrádají výraznou dějovou linii, ale strhují čtenáře jednotlivostmi a neustálým proudem rozhovorů. Hrabal, často nevědomky, ovlivnil i politické dění v období normalizace, když svým dílem sjednocoval různé proudy české literatury.