V reportážně-povídkové knize se Branald vydává na výpravu za tehdejší současností nejen jako důkladný a velmi zasvěcený pozorovatel, ale především jako umělec, který dovede pod zajímavým povrchem skutečností objevovat ještě zajímavější prameny toho, z čeho vlastně vyrůstá podoba života. Píše-li o Košumberském ústavu pro léčbu tuberkulosy, o mravenčí práci lékařů a sester v zapadlém šumavském koutě, o pardubické rafinérii, o stavbě mohutné elektrárny, o psychiatricky zajímavém případu mladého studenta nebo o čemkoliv jiném, objevuje pod tím vším především člověka.