Vedlejší nebe

Albert se mi poprvé objevil v hlavě zcela nečekaně. Zapsal jsem si jeho jméno do počítače a on tam trpělivě čekal, až se začne psát. Choval se jako správný literární hrdina – věděl, že ho autor nemůže pustit do děje, dokud ho neprobudí Múza. A Múza měla práce nad hlavu, takže bylo třeba čekat. Když konečně přišla řada na mě – Múza dorazila jako na zavolanou – mohlo se začít. Její inspirace voněla spíš po ovocných bonbonech než po luxusních parfémech, ale to nebylo podstatné. Musím Albertovi poděkovat za jeho citlivý přístup. Zasáhl do psaní tak nenápadně, že ani nevím, kdo z nás příběhu věnoval více času. Je to současný příběh, který balancuje na hraně vážnosti a lehkosti. Pravděpodobně se dá zařadit k hořkým komediím. Pro jistotu jsem se zeptal na názor své ženy. Ta to shrnula jednoduše: „Je to příběh redaktora bulvárního časopisu, který prochází krizí středního věku. Romantická komedie.“