V posledním Descartově spisu z roku 1649 je vztah mysli a těla tematizován jak v rámci klasifikace jednotlivých afektů, tak i z hlediska tradičního cíle morální filozofie, kterým je ovládnutí tělesných vzruchů pomocí pevných rozumových úsudků. Originalita Descartova pojetí lidské emocionality v porovnání s touto tradicí pak spočívánejen v tom, že pro každé z duševních hnutí nalézá vlastní definici a specifické uplatnění, ale především v tom, že poukazuje k možnosti prospěšného využití i škodlivých a těžko zvládnutelných afektů, z nichž můžeme s patřičným odstupem čerpat totéž potěšení, jako by se jednalo o představení na divadle.