Tibetská kniha mrtvých

Kniha mrtvých je klíčové dílo tibetského buddhismu, které pravděpodobně vzniklo ve 8. století. Po zhruba šest set let zůstávala skrytou a neveřejnou. V 14. století ji zpřístupnil asketa Karmalingpa, který ji údajně nalezl na hoře Gampodar a předal svým učedníkům. Kniha mrtvých je koncipována jako návod pro zemřelého na jeho cestě do posmrtného života – do stavu mezi smrtí a znovuzrozením. V tibetském buddhismu smrt nepředstavuje konec, ale přechod mezi dvěma formami existence, které jsou vzájemně propojené. Návod pro umírajícího není jen popis pohřebních obřadů, ale především plán správného života založený na buddhistické morálce a filozofii, který vede k osvobození. Proto je Kniha mrtvých jedinečným svědectvím o myšlení a způsobu života ve starém Tibetu.