Sonety

Přiznávám, že jsem dlouho vnímal sonety jako zastaralé a příliš umělecké. Zejména tvorba renesančních mistrů Danteho a Petrarky mě upřímně nudila jejich neustálým oslavováním žen, které jim způsobovaly trápení. Naopak, jejich současník Cecco Angiolieri, s jeho bouřlivým duchem a ironií, a zejména jeho báseň Kdybych byl oheň, zapálil bych svět, mě naprosto okouzlil. Právě on a Shakespearovy sonety mě přesvědčily, že samotná forma sonetu nemůže být nudná, ale že vše závisí na tom, jaký obsah do ní autor vloží, zda dokáže vytvořit skutečně silnou a podmanivou báseň. Kniha Sonetů je tak rozmanitá jako život sám – střídá v ní vážnost s hravostí, lásku s melancholií a upřímnost s ironií.