Slovník přejatých myšlenek byl nalezen po Flaubertově smrti mezi rukopisy vztahujícími se k jeho poslednímu, nedokončenému románu Bouvard a Pécuchet. Bezpochyby měl být podkladem pro druhý díl knihy, ne-li přímo jeho součástí. Flaubert, jak vysvítá z jeho korespondence, zamýšlel už na začátku padesátých let vydat Slovník samostatněa s obsáhlou předmluvou. Měla to být jakási obhajoba lidské hlouposti a prostřednosti, plná citátů a důkazů nedokazujících nic nebo opak toho, co se má dokázat. V celé knize neměla být jediná myšlenka z vlastní hlavy autorovy. Flaubert si přál, aby se ten, kdo knihu přečte, bál promluvit ze strachu, že mimoděk pronese některou z vět v ní obsažených. Zaslechnete-li přesto ještě i dnes hlubokomyslný a nezvratný soud, jakoby přímo citovaný ze Slovníku, uvědomte si, že lidská hloupost, která podle Flauberta záleží ve snaze dělat ke všemu konečné závěry, má tuhý život. (Josef Pospíšil)