O psaní dějin

Po roce 1989 se v české vědě začaly intenzivněji řešit otázky, jak psát dějiny literatury v době, kdy se zdálo, že se dějiny jako takové zastavily. Tato debata se netýkala jen metodologie psaní dějin literatury, ale zpochybnila i samotný obor literární historie. I když někteří zpochybňovali smysl psaní literárních dějin vůbec, převládla snaha najít nové způsoby, jak literární historii rozvíjet, a to s vědomím pochybností, které v průběhu 20. století vzbudila představa objektivního poznání, jednotného historického vývoje a celistvosti autora a díla.